Myslím, že momentem, kdy jsem si poprvé uvědomil, že můžu být současně Maďar, Slovák i Čechoslovák, bylo sledování fotbalového utkání mezi Československem a Maďarskem přibližně před 40 lety.

Na fotbal jsem se vždy díval s otcem. Otec byl jednoznačně Maďar. Narodil se v „Kišfaludě” (Vieska) na Žitném ostrově; jeho matka se slovensky nikdy nenaučila ani pasivně. Když byly mému bratrovi tři roky, zorganizoval na sídlišti v “Rimaszombatu” (Rimavskě Sobotě) ilegální petiční akci za zřízení maďarské mateřské školky. Poté co svůj riskantní boj s komunistickými úřady zázračně vyhrál, rozhodla se ho naše matka zapsat do školky slovenské. Ne snad, že by se považovala za Slovenku – narodila se za války pár kilometrů od Miškovce – udělala to z pragmatických důvodů. Do slovenské školky a škol jsem pak samozřejmě chodil i já, doma jsme ovšem dál mluvili maďarsky a do Maďarska jsme jezdili i za příbuznými a za „kapitalistickými” nákupy. Sledovali jsme téměř výlučně maďarskou televizi. Scénky z „Mikroszkóp színpad” a geniálního „Hofiho” jsem uměl zpaměti už jako malý kluk. Přehrával jsem je k pobavení přátel rodičů, aniž bych vnímal jejich politický či sexuální podtext. Zmíněný fotbalový zápas jsem však nesledoval coby Maďar. Vždycky jsem fandil „našim” – tedy nikoli Maďarům nebo Slovákům, nýbrž Čechoslovákům. Mým prezidentem nebyl Kádár, ale Husák, a moje dětství probíhalo v podmínkách normalizačního, nikoli „gulášového” komunizmu.

I to ovšem platilo jen částečně. Díky kapelám jako Edda, Piramis nebo Hobo Blues Band jsem patřil nejen do Maďarska, ale tak trochu i na západ. Hudba hranice nezná; podobně jako literatura, k té maďarské jsem se však s ohledem na slovenské školy dostal až v dospělosti. Učaroval mi Sándor Márai, jehož kritický postoj k Maďarům v Maďarsku je mi – a dnes to platí dvojnásob – velmi blízký. Tytam jsou časy, kdy jsem Maďarům záviděl relativní svobodu projevu, podnikání a kultury.

Představoval jsem si, že pád komunismu, který v Maďarsku probíhal na rozdíl od Československa pozvolně, přinese ještě větší svobodu a rozmach kultury. Představoval jsem si, že budu v rámci Evropské unie patřit k otevřenému a vstřícnému Maďarsku bez ohledu na jeho aktuální politické uspořádání. Když mi v roce 1991 položili na půdě Harvardovy Univerzity studenti chytrou otázku, jsem-li víc Čechem či Slovákem, spontánně jsem odpověděl, že jsem Maďar. Pohlédli na mě překvapeně, načež mě pohotově odvedli ke svému profesorovi, který se jmenoval Sandor Szabo a pocházel z Vojvodiny. “Szabó prof” byl posledním odborným asistentem Jánose Selye a moc si mě jako studenta oblíbil. Při jakési příležitosti mi řekl, že na světě jsou jenom dva národy, které si navzájem bezvýhradně pomáhají, a to Židé a Maďaři. Byl jsem představen dalším Maďarům, kterých bylo na Harvardu bezpočet, a stal se tak na moment jakousi maďarskou porvoluční hvězdou. Posílení mé maďarské identity napomáhala v té době i politická situace v zemi, kterou jsem celý život považoval za svou vlast. Československo se – z důvodů mně dodnes nepochopitelných – rozpadlo. Vybral jsem si z něho tu lepší část. Dokončil jsem lékařskou fakultu v Praze a zůstal tam pracovat a žít. Dodnes se však jako Čech necítím. Nejsem ani Slovák. A dokonce se necítím být ani Maďarem. V Maďarsku mám příbuzné, kterým však, stejně jako většině maďarských občanů, rozumím méně než za Kádára. Dokonce bych řekl, že k nim pociťuji odpor, kdykoli si na jižním Slovensku vyladím Kossuth rádió nebo Maďarskou televizi, abych si trénoval jazyk. Dozvídám se, že Maďarsko nepatří všem Maďarům, ale jenom těm správným. Za můj odklon od národní identity však nemůže jenom Orbán. Koncept národa považuji za účelový a škodlivý z historických, psychologických a dokonce i z ekonomických důvodů. Se svým otcem jsem však do konce jeho života, který nastal v tomto roce, mluvil maďarsky. Poslouchal jsem s ním „cigányzene” a poslední kniha, kterou jsem mu koupil, byl Máraiho Herbář. Své příbuzné vidím rád, ale vím, že o Orbánovi nebo uprchlících si s nimi nepopovídám. Rád bych se jich jako správných Maďarů zeptal, ve jménu jaké kultury nechávají umírat uprchlíky na hranicích. Ale to bych se mohl zeptat třeba i lidí v současnému Polsku. Protože lidská hloupost nezná žádných hranic. Řekl bych jim, že si do roku 2022 přeji, aby se hranice otevřely i pro ty, co možná vypadají a mluví jinak, ale cítí stejně jako „my”.

Praha, 28.12.21

psáno pro Cseh Centrum v Budapešti