(psychoanalytická pohádka)

 

Nevíme kde sídlí, ale občas ho tam cítíme. Jakoby daleko v nás něco šimralo. Škrábalo na dveře jako myš, která neviditelně ozobává brambory ve sklepě. Nemáme ponětí, kde se vzal, ani jak dlouho tam je, ale občas jasně slyšíme jeho nadávky a stížnosti na to,že je všechno špatně, jiné, než by chtěl, než by potřeboval. Někdy si jenom tiše uprdne, nechá za sebou smrad a zaleze zpátky do své cely. Pak máme zase klid. Věříme, že jsme hodní a hodnotní, že i svět kolem nás je hodný naší lásky, které máme dostatek. Malý Putín se v těchto chvílích neslyšitelně směje. Ví, že kdykoli se nám stane něco, co naši víru zpochybní, otevřeme mu vrátka a vypustíme jej ven. Ne na dlouho, jenom na tolik, abychom zase mohli nenávidět a proklínat lidi a sami sebe. Putínek si libuje si, že měl zase pravdu. Ví, že v tu chvíli nám nikdo nerozumí tak jako on. Jakoby trpěl, stejně jako my. Jakoby znal způsob, jak se bolesti zbavit. Mluví logicky a přesvědčivě. Říká, že bolest je nespravedlivá, a dokonce ví, kdo za ní může.. Ne ne ne, odpovíme, zničit všechny lidi je zlo a ne všichni jsou zlí, nebezpeční…. Ne, všechny ne, ale někteří ano…. Jo, vybombardovat a srovnat se zemí pár lidí by to chtělo, to dává smysl. Ne všechny, možná jenom pár, nebo aspoň jednoho….ano, ten už nám dlouho pije krev, to kvůli němu nás blízcí ponižují a odmítají. Při jeho slovech se nám uleví. I on vypadá spokojeně.  Oblékne svoji generálskou uniformu a vytáhne se vysoko nad naši hlavu. Když se mu pak zezdola díváme do očí, máme pocit, že nám někoho připomíná. Možná si vzpomene na nějaké zapomenuté dítě, které kdysi někdo surově zbil a odehnal pryč. Pokusíme se ho oslovit, ale zapomněli jsme jak se jmenuje. I když je daleko, všímáme si, jak se celý třese. Strachem a možná i zimou. Putínek rychle utíká  zpátky do své cely a snaží se zamknout za sebou dveře. Naštěstí, nemá klíč.

 

 

6.3. 2022