Postupné osamostatňování a odloučení dětí od rodičů je oboustranně bolestivý proces. Trpí ten, který opouští i ten, který je opouštěn. Proces vzájemného vzdalování je téměř vždy spojen s akutní či latentní úzkostí zahrnující širokou symptomovou škálu, včetně panických atak. Naúzkost z odloučení odpovídá každý ze zúčastněných individuálně, v závislosti na stupni vývoje psychických obranných mechanismů, od těch raných (negace, projekce, projektivní identifikace, splitting – štěpení , regrese…) až po ty zralejší (odčiňování, racionalizace, sublimace aj.). Přestože děti a adolescenti trpí kvůli obtížnému osamostatňování řadou problémů, adekvátní terapeutické pomoci se jim dostane zřídkakdy. Jedním z důvodů je fakt, že jsou při hledání odborné pomoci závislí na osobách, od kterých se potřebují separovat. Těmi jsou ve většině případů rodiče. Rodiče, kteří jejich problém buď nevidí, nebo jej vidí odlišně a tak jej také prezentují u psychoterapeuta.

Za dětským psychoanalytikem nebo psychoterapeutem přicházejí nejčastěji s odůvodněním, že dítě selhává v životních rolích a úkolech týkajících se většinou akademických či sportovních výkonů. Rozhodnutí rodiče vyhledat naše služby může být v těchto případech motivováno hrozbou ztráty narcistického uspokojení z dítěte anebo snahou zahojit svoje narcistické zranění v důsledku potomkovy nedokonalosti.


Narcistické rodičovství

Rodiče, kteří nebyli svými vlastními otci a matkami dostatečně zrcadleni a potvrzováni jako hodnotné a milování hodné bytosti, potřebují svoje nenaplněné potřeby přenášet na děti.
Touha odstranit „nedůslednost, lenost či lajdáctví“ jinak „geniálního“ chlapce či dívenky je v těchto případech i mnohými terapeuty mylně chápána jako skutečné přání rodiče pomoci dítěti k samostatnosti a nezávislosti. Vědomé přání rodičů, formulované zpravidla „pomozte
mému synovi/dceři, k zahájení školní docházky, k větší samostatnosti, k odjezdu na sportovní soustředění, k vyšší odpovědnost…“ může být primárně motivováno potřebou rodiče zvýšit
„narcistickou hodnotu“ dítěte, to znamená jeho vlastnost vyvolat u rodiče pocity sebeuspokojení a dokonalosti.
Když narcistický otec nebo matka prezentuje problém dítěte, často mluví o své touze mít kompetentnějšího a sociálně úspěšnějšího, čili uznávanějšího, potomka. Jeho vědomé přání, stejně tak jako terapeutická zakázka, však není jednoznačné. Je totiž v rozporu s nevědomou potřebou rodiče zachovat závislost dítěte a zůstat pro něj nenahraditelným, nepostradatelným, ačkoli emočně nedostupným a chladným. Proto se konkrétní žádost takového rodiče obvykle
týká oblastí mimo rodinu, například problémů ve třídě, v kolektivu vrstevníků anebo dospělých, kteří jsou rodiči podřazeni. Život jejich dětí ve skutečnosti nesmí směřovat mimo rodičovskou sféru, musí probíhat pouze v dosahu jejich potřeb. Všechno, co děti dělají,
hodnotí narcističtí rodiče výlučně ve vztahu k sobě. Míra oblíbenosti dítěte, nikoli lásky, jelikož narcistický rodič neumí mít rád, se odvíjí od shodnosti s rodičovským přáním a očekáváním. Důraz na zachování závislých vztahů mezi členy rodiny je nejvíce zřejmý u
rodin se sado-masochistickými vazbami, včetně rodin s incestem.
Snaha dítěte o dosažení větší nezávislosti je těmito rodiči prožívána jako útok na kompetenci a vážnost vlastní autority.

Zdánlivě nevinný pokus dospívajícího chlapce či dívky o aktivní
postoj anebo nezávislou činnost je často doprovázena dramatickým, pro dítě nepochopitelným zvoláním typu: „jen si jdi, když pro tebe nejsme dost dobří“, „no jo, kámoši jsou lepší než
my“, „jsem ti jenom na legraci“, „ty jsi asi ze všech nejchytřejší“ a podobně. Narcistický rodič jinakost dítěte nikdy nepodporuje. Naopak, přivlastňuje si ty jeho projevy a charakteristiky,
které přispívají k udržení jeho vlastní narcistické rovnováhy.
Rozdíly jsou s v rodinách s narcisticky motivovanou výchovou ignorovány jako něco, co neexistuje, a to včetně rozdílů mezigeneračních a sexuálních. Podle Haydeé Faimberg
narcistický rodič trvá na jednou provždy daném psychickém prostoru. To se projevuje třeba tím, že otec nebrání synovi k přístupu pouze k matce, ale ke všem ženám, netoleruje mu ani
vítězství ve hře, ani naznačenou agresi. Netolerance k nezávislosti dítěte se může projevit už v batolecím věku, konkrétně v tzv.praktikující fázi separačně-individuačního procesu (M.
Mahlerová, 1975). Například matka, která své dítě nevědomě využívá k potvrzení vlastní hodnoty, může na typické krátkodobé vzdalování se dvouletého dítěte reagovat přehnaně protektivně. Každý krok navíc, každé zmizení z jejího dohledu a každou nezávisle získanou
dovednost může interpretovat jako odmítnutí jí samé. Proto takové přirozené chování nedokáže patřičně odměňovat, natož podporovat. Důsledky pro naplňování separačních úkolů
v dospívání a rané dospělosti potomka jsou jednoznačné.

Dál už ne

Nevědomý intrapsychický konflikt narcistického rodiče se v procesu terapie dítěte se separační symptomatikou projevuje jako odpor. Může mít podobu střídavého zveličování problému („musíte okamžitě pomoct“, „když zítra nepůjde do školy, vyhodí ho“, „když
nedokáže sám nakoupit, umře hladem“) a jeho bagatelizací („není to tak strašné“, „vždycky jsme to nějak zvládli“, „mně se může vždy svěřit“, „možná na to ještě není zralý“, „je teď
chudák pořád nemocný, neměli bychom ho zatěžovat“). Už Freud uváděl, že prvním krokem k dosažení psychické změny jako cíle psychoterapeutického vztahu je rozpoznání a odstranění
odporu. V případě psychoterapie těchto dětí a adolescentů je nutno úkol aplikovat směrem k jejich rodičům. Není vůbec neobvyklé, že rodič ukončí terapii v momentě, kdy se jeho (dospívající) dítě začne
chovat více automně nejen v kolektivu, ale i doma. Anebo pokud příznaky, kupříkladu tiky, odezněly a je možné začít pracovat s hlubšími dynamikami v rodinných vztazích.
Terapeutická práce s rodiči je v těchto případech nejen přínosem, ale i podmínkou pokroku při práci s dítětem. Obecně jí lze doporučit i v situacích, kdy rodič proces terapie dítěte nijak
viditelně nenarušuje. Ono se totiž s jeho nevědomými či vědomými rodičovskými separačními úzkostmi, zabalenými například do obav o jeho zdraví či bezpečí, může projektivně identifikovat. Projektivní identifikace s rodičovou úzkostí pak dítěti brání v naplnění vlastních
vývojových úkolů na cestě k emočnímu a sociálnímu zrání.
Práce s rodiči vyžaduje standardní přístup, typický pro psychoanalytické uspořádání. Ten zahrnuje vytvoření exklusivního a neutrálního prostoru, kde mohou být příjimány,
transformovány a vraceny, tj. kontejnovány jejich pocity a postoje nejen v souvislosti s dítětem, ale i s partnerem, dalšími dětmi a v neposlední řadě se svými vlastními rodiči. Každá separace totiž vyvolává konflikt, který psychoanalytička Haydeé Faimberg nazvala
„střetem generací“. „Problémové“ dítě a adolescent si totiž „dovoluje“ dělat něco, co nemuselo být dovoleno jeho rodičům, eventuelně jeho prarodičům. Aktivity směrem
k nezávislosti mohou reprezentovat transgenerační intrapsychické konflikty, proti kterým jeho rodiče potřebují vyvinout náležitou obrannou strategii. Přání dítěte po větší autonomii může
mít pro ně dokonce traumatický rozměr v případě, že se stejné přání stalo zdrojem jejich vlastní traumatizace v dětství či dospívání (například byli svými rodiči za podobné tendence
potrestáni ztrátou jejich náklonnosti, tedy zavrženi.)

Terapie samostatnosti

Psychoanalytická psychoterapie dětí vychází z předpokladu, že dítě je identifikováno s regulačními mechanismy, podle kterých funguje jeho rodič. Znamená to, že se během vývoje ztotožní s intrapsychickými konflikty rodiče a se způsobem jejich řešení a přenáší je do svých vztahů. V přenosu pak takové dítě vnímá naše intervence (například mlčení, interpretace, spontánní akce při hraní) jako vměšování a jako snahu zmocnit se důležitých stránek jeho
prožívání či kvalit. Cílem terapie je nabídnout dítěti (dospělému) novou emoční zkušenost založenou na vztahu s autoritou, která s ním nemanipuluje, nepřivlastňuje si jeho kvality,
nevydírá, netrestá za jinakost a je natolik emočně blízká, že si věrohodně přeje jeho větší sociální a emoční autonomii.
Pokud takovou emoční zkušenost dítě v terapii prožije, může jí pak využívat nezávisle na zkušenosti, kterou zažívá se svým neseparovaným rodičem. Aby k tomu však došlo, musí
terapie probíhat určitou dobu a s určitou pravidelností. A to bývá v případě narcistických rodičů často problém. Jakmile se totiž potomek v důsledku psychoterapie začne více
osamostatňovat, rodič začne mít tendenci tento proces kontrolovat, aby se terapeutovi a dítěti „nevymkl z ruky“, to znamená, aby dítě nezačalo být na rodiči příliš nezávislé. K tomu, aby rodič umožnil dítěti dojít dál, než došel on sám, potřebuje, aby si byl svého
deficitu, zranění a ztrát aspoň rámcově vědom. Postup, kdy souběžně s terapií dítěte probíhá terapie rodiče, anebo aspoň pravidelné konzultace, je samozřejmě ideální. V případě
narcisticky motivovanému odporu je tento postup přímo nevyhnutný.