Je to zvláštní a možná symbolické. Třetí výročí neonacistického pogromu na romskou rodinu ve Vítkově si média připomínají zprávou, že na rodinu Natálky je uvalena exekuce kvůli údajným dluhům. Maminka a její slavná dcerka jsou foceny s komentářem, že asi přijdou o dům nad hlavou. Aktuální fotky z domácnosti, místo bydliště, detaily z finančních poměrů rodiny i „přímá řeč“ údajných  dlužníků, vyplňuje stránky novin a internetových serverů, kde jsou podtržené nenávistnými a otevřeně rasistickými komentáře zbabělých anonymů nebo sousedů. Představitel exekutorské komory, Prošek, si dovolí prozradit osobní údaje dotčených a mluví o „rasismu naruby“ v souvislosti s rodinou, která právě v důsledku rasismu nejen přišla o domov, bezpečí, právo na zdraví a normální život. A bohužel i o svoje soukromí a právo na slušné zacházení. To poslední, jako příslušníci romského etnika, však zřejmě neměli už dříve.

Od doby, co se před třemi lety Natálka ocitla v umělém kómatu se mnohé změnilo. Natálka se nejen vrátila do života, ale poznala svoji maminku, která na ní denně, navzdory zdravému rozumu a názorům lékařů, v nemocnici promlouvala. Na dárky a cesty do daleké ostravské nemocnice maminka utrácela rodičovský příspěvek, dokud jí jej stát nezabavil s tím, že o dítě pečuje nemocnice. Ještě dříve však musela čelit pokusům o rozdělení rodiny a umístění dalších třech dětí do dětských domovů. Cena za to, aby zůstali pohromadě, bylo nastěhování do místního psího útulku, kde rodina několik měsíců živořila. Moc soucitu, podpory a ochrany se rodině nedostávalo ani od spoluobčanů. Šířily se, a dodnes šíří, lži o tom, jak zapálili sami sebe, aby dostali lepší bydlení, jak zachraňovali z plamenů televizi namísto hořící dcery. Na druhé straně se slušní lidé spojili ve sbírkové akci, která rodině umožnila vybudovat si nový důstojný domov, který tatínek renovoval a dobudoval do té míry, že se v něm mohou cítit definitivně bezpečně doma. Mohou, ale necítí. Zejména ne v posledních dnech.

Když jsem Natálku a její rodinu před více než dvěma lety uviděl po prvé, byl jsem v šoku. Nejen z toho, jak tehdy vypadala, ale i z toho, jak sociálně a psychologicky zanedbané mohou být oběti všeobecně známého násilného aktu. Každý člen rodiny, dohromady a zvlášť, trpěl silným posttraumatickým syndromem, který jim nedovoloval normálně cítit, ani myslet. Navzdory četným potížím v sociálním a emočním fungování, které vyžadovaly okamžitou a dlouhodobou odbornou péči, však rodina držela a stále drží pohromadě. Nemyslím si, že hlavní zásluhu na tom má dobrovolná pomoc poskytovaná přáteli rodiny a sdružením Vzájemné soužití.  Já, ani moji přátele, s kterými za rodinou pravidelně jezdím, jsme podobný pocit spolupatřičnosti a vzájemné úcty, v žádné jiné rodině zatím nezažili. V mé praxi jsem nezažil moc rodičů, kteří by o své děti pečovali tak vzorně a s takovou láskou, jako rodiče Natálky. Ta síla, která z nich vyzařuje, je možná výsledkem dané katastrofické události, anebo je to daná jejich kulturními a etnickými rysy. A možná je také výsledkem společenské a sociální izolace, ve které se v posledních letech paradoxně ocitli. Stali se z nich nechtěné celebrity, za které část veřejnosti snad cítí výčitky svědomí, zatímco další (větší?) část národa si na nich beztrestně odžívá temné předsudky o Romech, nezaměstnaných, zlodějích a o dlužnících. Není divu. Na rozdíl od Německa, kde se na počest obětí neonacistů svolávají parlamentní schůze za účasti prezidenta a kancléřky, naše politické elity výmluvně mlčí. /psáno pro MFD/