Mám jednoho známého. Není to kamarád, protože máme odlišné postoje vo věcech, které jsou pro mě zásadné.

Známému se nedávno narodilo první dítě – chlapeček. Bohužel se narodil předčasně, v důsledku čeho má řadu “mozkových dysfunkcí”. Můj známý se velmi trápí. Nedokáže se těšit z dítěte tak, jak  by si přál. Nikam s ním nechodí, neukazuje se s ním na veřejnosti, protože “vyvádí” a péči nechává převážně na manželce. Ve slabé chvilce přiznává, že se za něj stydí. Frustruje ho, že jeho syn možná nikdy nevystuduje dobrou  školu, že si na sebe možná nevydělá a bude vždy závislý na jiných nebo na státě. Samostatnost a vzdělaní jsou vlastnosti, které si známý cení v životě nejvíce. Jako dítě míval vždycky jedničky, byl úspěšný sportovec a na vysokou školu ho přijali bez přijímaček. Jeho rodiče ho za to nijak zvlášť neoceňovali. Výborný prospěch a úspěchy brali jako samozřejmost a když přinesl třeba trojku, otec s nemluvil do doby, než si jí opravil na jedničku. Známý si nedokázal představit, že by se mu někdy nedařilo. 

Zeptal jsem ho, jakou známku by dal svému synovi.

“No jedničku samozřejmě ne, žije dost na úkor jiných lidí a zatím nic společnosti nepřináší..”.

“Ty ho teda vnímáš méně hodnotného, než jiné lidi?” 

“No samozřejmě, stejně jako všechny, co žijí na úkor společnosti, třeba cikány…”

” Ty považuješ Romy za méněcenné”.

” Já je nepovažuji, oni jsou méněcenní, i když samozřejmě asi ne všichni…”

 

Známému jsem řekl, že je mi líto syna i Romů. Od té doby jsem o něm neslyšel.

Přemýšlím, jak lze rodinnému cyklu pohrdání a znehodnocování zabránit. Jeho syn se rasistou možná nestane, protože sám ví, jaké to je, být na okraji společnosti a v nemilosti otce. Ale potřebuje k tomu člověk vždy trpět, aby si vážil utrpení jiných lidí? Co jsou lidi, kteří prošli neskutečnými traumaty, a namísto toho, aby byli tolerantní k jiným, sami své traumaty předávají dál, dalším generacím. Ani vlastní utrpení totiž není zárukou přerušení cyklu ubližování a násilí. Sociologové tvrdí,  že zásadní roli  v prevenci rasismu a šíření nenávisti ve společnosti hrají  společenské a intelektuální “elity”. Záleží prý na tom, zda místní farář, lékař, učitel nebo politik veřejně odsoudí rozdělování lidí na horší a lepší a  upozorní na nebezpečí, které tyto postoje vyvolávají. Z psychologické pohledu to dádá smysl. Společenské autority jsou totiž rozšířené rodičovské autority, které dobře nebo špatně vykonávají jakousi “výchovnou” roli. Na druhé straně, může výchova fungovat, když nefunguje vztah? Může otec, matka, farář nebo vysoký politik předat své postoje  někomu, s kým sdílí špatný, třeba ponižující anebo odmítavý vztah? Asi těžko. Přijmout a identifikovat se s něčím můžeme jenom tehdy, když je spojeno s pozitivní fantazií nebo prožitkem toho, že jsme hodnotní, milovaní.

Pokud syn mého známého bude nebo nebude svoji traumatickou zkušenost předávat dál, nebude primárně záležet na tom, zda  jej rodiče dobře nebo špatně vychovali, anebo našel dobrou nebo špatnou společenskou autoritu, ale především na tom, zda zažíval nebo zažívá dostatek lásky plynoucí ze vztahu s blízkým člověkem. Jak ukazují výzkumy mozku, vztah s pozornou a empatickou osobou v prvních 24 měsísích života rozhodne o tom, zda syn mého známého, bez ohledu na svoji inteligenci, bude mít schopnost vcitivat se do pocitů jiných lidí, anebo dokonce odlišovat sám sebe od jiných osoby. Nakonec i schopnost reflexe a porozumění svým vlastním pocitům není vrozená, ale vytváří se pomocí prožitků, které mohou vzniknout jenom v určitém specifickém vztahu a v určitém specifickém období vývoje mozku. V mozku existují  inhibiční centra a regulující mechanizmy, které ublížení jinému přirozeně brání. I tyto mechanizmy však mají svá omezení.

Jinak reagujeme například v situaci akutního ohrožení, než v situaci, kdy nám akutně nic nehrozí. Máme tendence bát se a nenávidět všechno a všechny, kdo by pro nás mohli být spojeni s ohrožením vlastní osoby anebo blízkých osob. Toto si uvědomují všichni manipulátoři, kteří svůj nedostatek empatie, což zřejmě důsledek deficitu dobrého raného vztahu, využívají ke změně postojů těch, co na rozdíl od nich empatii sice mají, ale dokážou se jí zbavit, když mají strach.  

Nevím, jakou zkušenost v raném dětství měl můj známý. Ani nevím, zda by byl skutečně schopen ublížit někom v jeho očích “nehodnotnému”, anebo tolerovat násilí na něm vykonaném. Každopádně riskatně předává svoje nebezpečné vztahové schéma další generaci. Záleží na jeho synovi, potažmo na lidech, s kterými syn měl a má vztah, jestli bude svoji zkušenost s otcem předávat dál, anebo naopak bude lidi před touto zkušeností varovat.

Za sebe musím říct, že jako odborná “elita” jsem pro známého přiliš nezafungoval. Možná jsem mu měl říct, že je mi líto především jeho, protože se díky přístupu rodičů zřejmě nikdy necítil hodnotný jinak, než jako výkonný sportovec nebo skvělý student. Píšu to proto, aspoň sem.