Kdysi se na mne během jedné přednášky obrátila starší paní s otázkou, kterou výchovu jako odborník preferuji. Zda tu tradiční, anebo liberální. Podobné sugestivní a provokativní otázky dostávám snad od začátku své profesní a rodičovské kariéry. Klienti, kamarádky a novináři se mě pravidelně ptají, zda je lepší dát dítěti na zadek, anebo diskutovat o tom, co je nebo není v jeho zájmu.

„Některé restriktivně vychovávané děti se často cítí osamělé a smutné. S odmítnutím rodiče a jeho omezujících a neempatických postojů musí totiž takové dítě odmítnout i dobré části rodiče, což vede k jeho intrapsychické ztrátě. “

Nerad na tyto otázky odpovídám. Mimo jiné proto, že dotazující bývá o správné verzi výchovy svých či cizích dětí často přesvědčen a potřebuje pouze podpořit svůj názor “odbornými” argumenty. Mnozí lidé (nejen senioři) se ani netají tím, že za příčinu údajného mravního úpadku společnosti považují vliv americké kultury a důraz na individualitu dítěte, která prý nahrazje tradiční úctu a poslušnost k dospělým autoritám.

Jiní (nejen ti polistopadoví) rodiče se zaštiťují harmonickou výchovou, která za žádných okolností nesmí stresovat a vyvolávat v dětech strach. O to více úzkostně, někdy až obsedantně, sledují, zda na jejich dětí nepůsobí nějaký chemický či kulturní jed, třeba ve formě “éček” v potravinách či násilí v počítačových hrách. Neuvědomují si, že zdrojem stresu a frustrace dítěte nemusí být jenom vnější restrikce ve formě zákazů a příkazů, ale i jejich vlastní úzkost, s kterou se dítě nevědomě identifikuje.

Hodnotit kvalitu výchovy podle formy a frekvence interakcí mezi rodičem a dítětem je proto krajně nespolehlivé a zavádějící. Sporná je dokonce i výchova jako taková. Některé přístupy rodičovství ji dokonce považují za nežádoucí. Například koncept tzv. líného rodičovství (idle parenting) se mně osobně zdá hodně inspirující.

Pokud bych musel na otázku nejlepší výchovy přeci jen odpovídat (což je případ i tohoto článku), řekl bych to asi následovně: Každý model výchovy je špatný, pokud nevychází z konkrétního zájmu rodiče o konkrétní dítě. Obecný recept na dítě totiž zjevně neexistuje. Tak jako neexistuje obecné dítě ani obecný křesťanský, liberální, alternativní či líný rodič. Nekompromisní vyžadování pravidel chování pod pohrůžkou trestu může být v určité situaci projevem psychického týrání, v jiné situaci projevem akutní potřeby bezpečí a blízkosti.

V jednom vztahu  se může dítě cítit milované a důležité, v jiném vztahu nenáviděné a odmítané. Jeho vnitřní realita totiž odráží vnitřní realitu vychovatele, která je někdy jiná než vnější projevy. Zákaz nějaké činnosti může dítě jednou prožívat jako výsledek zájmu o svoje bezpečí a život, jindy jako manifestaci latentních sadistických a vražedných přání rodiče. Chlapec či dívka, které je všechno dovoleno a koupeno, se může cítit nejen milovaná, ale i nedůležitá nebo dokonce zneužitá. Podobně jako má výchova založena na disciplíně a trestech blízko k týrání, hraničí bezhraniční výchova se zanedbáváním.

Každá výchova se odehrává v kontextu jedinečného, neopakovatelného vztahu. Tento vztah, nikoli kvantita interakcí, zřejmě nejvíce rozhoduje o tom, jak a zda bude dítě schopné naplňovat výchovný ideál rodičů a společnosti. Relativně objektivním měřítkem kvality vztahu je typemoční vazby (attachment), kterou dítě se svým pečovatelem sdílí. Zkouška zvaná Strange situation test, kterou lze typ emoční vazby zjistit, vychází z intrapsychické reality dítěte, resp. jeho předchozí zkušenosti s pečovatelem, která v jeho mysli funguje ve formě intrapsychického pracovního modelu (Internal working model).

Sdílení bezpečné vazby (secure attachment) dovoluje dítěti svého pečovatele spolehlivě používat na regulaci negativních emocí, především úzkosti a agrese. Bezpečná vazba umožňuje rozvoj schopnosti mentalizace, pomocí které se dítě dokáže vcítit do pocitů a představ jiných lidí a může své emoční konflikty řešit na symbolické úrovni, namísto toho, aby  je rizikově odehrávalo ve vnější realitě. Dítě s bezpečným a jiným organizovaným typem vazby (insecure organised attachments) může díky mentalizaci regulovat své negativní emoce a sociální vztahy v zájmu uspokojování svých emočních a fyzických potřeb. Zdrojem podobné zkušenosti je rodič (nebo jiná zástupná osoba), který bývá svému natolik nablízku, že se na něj dítě mohlo spolehnout jako na zdroj svého bezpečí a jistoty.

Vnější a mentální vzdálenost (vnitřně objektový vztah) mezi dítětem a jeho dominantním vychovatelem je – mimo teorie attachmentu – předmětem i jiných nosných teorií psychického vývoje dítěte. Britský psychoanalytik Donald W. Winnicott, současník a kolega Johna Bowlbyho, například psal o tom, že rodič by měl být dítěti natolik vzdálen a nablízku, aby mohl mezi nimi vzniknout nový prostor. Do prostoru, který Winnicott nazývá  třetím prostorem (third space), patří tzv. přechodové jevy a objekty (transitional elements), které umožňují dítěti být a zároveň nebýt v kontaktu se svým pečovatelem.

K tomu, aby se třetí prostor vytvořil, nesmí být rodič dítěti ani příliš nablízku (neseparované děti), ani přiliš vzdálený (deprivované děti). V souvislosti  s otázkou výchovy lze vyvodit, že nejúčinnější ovlivňování chování a postojů dítěte se odehrává právě v tomto třetím prostoru. Je to prostor, kde jsou příkazy, zákazy a sankce vychovávajícího rodiče přítomny symbolicky a implicitně, tedy ve formě vzpomínek, fantazií a pocitů, které dítě přijme a přizpůsobí podle svých potřeb. Tak, aby se s nimi mohlo identifikovat.

Pokud je výchova přiliš restriktivní, může dítě v přítomnosti svého vychovatele prožívat neustálý strach a úzkost. Tyto emoce mu vznik třetího prostoru, tedy symbolizaci a internalizaci postojů vychovatelů, nedovolí. Jedním z důsledku takového vývoje je, že se dítě na vnějším “ohraničování” stane zcela závislé a tím i často úzkostné a nejisté.

V některých případech se naopak může stát, že se paradoxně stane na rodičích a jejich pravidlech zcela nezávislým, a tím bohužel i nechráněným vůči negativním vnějším vlivům. Odmítnutí pravidel, která jsou často neslučitelná s jeho subjektivními a objektivními možnostmi, totiž  vede k odmítnutí samotného rodiče. To je možná jedna z příčin, proč se některé restriktivně vychovávané děti cítí často osamělé a smutné. S odmítnutím rodiče a jeho omezujících a neempatických postojů musí takové dítě odmítnout i dobré části rodiče, což vede k jeho intrapsychické ztrátě. Tyto děti jsou pak paradoxně emočně stejně deprivované jako děti, které svého rodiče či emočně blízkou osobu nikdy nezažily.

Podle zakladatele self psychologie Heinze Kohuta má přítomnost rodiče pro dítě zásadní význam při vzniku a vybudování svého self. Pod pojmem self rozumíme subjektivní prožitek sebe. Podle Kohuta se z provinilého  člověka 19. a první půle 20. století v moderní době stalčlověk tragický. Vyznačuje se tím, že o sobě neustále pochybuje, svou existenci potřebuje potvrzovat zvenku a  nepřetržitě. Člověk s narušeným self neprožívá sám sebe souvisle, nedokáže se chovat autenticky a není si jistý tím, zda je hodný zájmu a lásky.

Kolegové psychoanalytici a psychoterapeuté mi možná potvrdí, že většinu našich pacientů dnes skutečně netvoří lidé trpící intrapsychickými konflikty, tedy neurotici, ale pacienti s narcisticky,  tj. hraničně strukturovanou osobností, tedy osoby s narušeným self (poruchou osobnosti).

Za příčinu poruch osobnosti považuje Kohut deficit empatického zrcadlení idealizujících a grandiozních představ dítěte o vlastní hodnotě a svých schopnostech. Dítě, dle jeho teorie, potřebuje svého rodiče k tomu, aby zrcadlil idealizující přání a fantazie, které by pak empaticky korigovalo a přizpůsobovalo vnější realitě.

Bez podobné zkušenosti s rodičem bude dítě prožívat prožívat sebe (self) nesouvisle a ve dvou extrémech. Na jedné straně se bude cítit jako nejlepší a omnipotentní vládce, na druhé straně jako nejslabší a nejnicotnější tvor na světě. V důsledku tohoto “bipolárního self” nebude dítě ani jako dospělý jedinec schopné zažít trvalejší uspokojení z toho co dělá a prožívá, ani z toho, co k němu cítí a co s ním dělají jiní.

Při procesu vzniku a budování kohezního self Kohut zdůrazňuje důležitost a zastupitelnost obou rodičů. Píše, že dítě svého rodiče používá k tomu, aby si do něj projikovalo svůj ideál, který pak může, díky blízkosti rodiče, konfrontovat s realitou a svými možnostmi. Matka a otec při tom vzájemně kompenzují svoji nedostupnost. Například, pokud jeden rodič nedokáže nebo nemůže empaticky zrcadlit pocit omnipotence a výjimečnosti, který každé děťátko na určitém stupni vývoje prožívá, druhý rodič má dítěti posloužit jako objekt jeho idealizace a identifikační objekt. Emoční dostupnost a spolupráce rodičů na výchově je tedy nutná nejen pro řešení intrapsychických vývojových konfliktů, například tzv. oidipovského komplexu, ale také pro vybudování stabilního a ohraničeného self. Za podmínku zralé a odolné osobnosti můžeme považovat self, ve kterém realita a ideál fungují vedle sebe a vzájemně spolupracují na růstu jedince.

Přítomnost obou rodičů ve výchově je pro zdravý psychický vývoj osobnosti výhodou, nikoli však podmínkou. I samostatně vychovávající otec či matka se může stát zdrojem ideálu a empatického zrcadení, zejména tehdy, pokud je abstentující druhý rodič přítomen ve vztahu k dítěti implicitně nebo symbolicky. Rodiče bez partnera by měli mít ve své mysli někoho, koho může jejich dítě obdivovat a napodobovat a kdo je nositelem dospělých vlastností, především dospělé sexuality. Výchova jedním rodičem však samozřejmě klade vyšší nároky na jeho emoční dostupnost a empatii, než kdyby fungoval v páru.

Skutečnost, že významná část dětí v našich zeměpisných šířkách vyrůstá v rodinách s jedním rodičem, tak představuje nezanedbatelné riziko a možná i jeden z důvodů, proč se v klinické praxi i ve společnosti objevuje více osob s osobnostními (především narcistickými) než s neurotickými poruchami,

Na závěr je potřeba dodat, že otázka nejlepšího způsobu výchovy by měla zahrnovat i  ohraničení a kategorizaci výchovy v historickém a aktuálním kontextu vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným. Osobně bych výchovu vymezil jako podkategorii vztahu dítěte a rodiče, ve které se odehrávají vzájemné interakce, jejichž cílem je ovlivnit chování dítěte vůči sobě a jiným.

Z výše uvedených interpretací některých psychoanalytických teorií psychického vývoje můžeme vyvodit závěr, že úspěšná výchova by se měla odehrávat v tzv. třetím prostoru. Je to prostor, kde pravidla a řád existují částečně nezávisle a částečně závisle na individuálním prostoru rodiče a individuálním prostoru dítěte. Symbolizace pravidel chování umožňuje vychovávanému jedinci pravidla adaptovat na svoje poměry a používat podle subjektivní a objektivní reality, ve které se aktuálně nachází. Z mytí zubů se tak může stát rituál anebo hra, kterou dítě provádí nezávisle na přítomnosti rodiče.

Předpokladem toho, aby se z konkrétní situace, které chce rodič dosáhnout, stal symbol, s nímž si dítě může pohrát, je taková vzdálenost rodiče od dítěte, která vytvoření prostoru mezi nimi umožní. Dítě, kterého rodič neustále kontroluje a reguluje, nedokáže vnější pravidla symbolizovat z důvodu své úzkosti. Úzkost a strach ze selhání a odmítnutí v podobě trestu je nutí být svému vychovateli neustále nablízku anebo naopak vzdálit se od něj natolik, že žádný prostor mezi nimi nemůže vzniknout.

Při symbolizaci a identifikaci s vnějším řádem hraje roli nejen vzdálenost dítěte od rodiče, ale také jeho motivace. Součástí pravidel, která vychovatel dítěti předává, je vedle konkrétního vzorce chování i jeho smysl. Tento smysl se často odvíjí od ideálu dítěte, kterého chce rodič dosáhnout jednak aktuálně v dané situaci, jednak dlouhodobě, celoživotně. Ideál dítěte, tedy nevědomý obraz, který rodič nosí ve své mysli, se může lišit podle aktuální i dlouhodobé situace.

Je například rozdíl, jestli rodič, který po dítěti žádá, aby vypnulo počítač, je aktuálně stresovaný anebo klidný. Klidný rodič svému dítěti vedle příkazu impicitně sděluje i svůj ideál odpočatého a šťastného dítěte, které zítra uspěje ve škole. Nahněvaný rodič mu naopak implicitně (někdy explicitně) vzkazuje, že mu žádnou radost nedopřeje, protože v něm vidí někoho, kdo jej zraňuje nebo ničí svým odmítnutím.

Z pohledu internalizace a identifikace dítěte s pravidly rodičů je významné nejen to, jak se daný rodič v danou chvíli cítí, ale i to, jak je v jeho mysli ideál dítěte dlouhodobě reprezentován. Pokud vidí svoje dítě jako někoho, z koho vyroste úspěšný, svobodný a atraktivní muž či žena, dítě se s jeho pravidly může identifikovat rychleji a hlouběji, protože se zároveň identifikuje s ideálem svého rodiče. Pokud by se mělo identifikovat s pravidlem (a ideálem) rodiče, který je nenávidí anebo na něj žárlí, mohlo by to vést k trvalému pocitu pronásledování a autodestrukci na intrapsychické úrovni, tedy v nevědomí. Což se někdy stává v případech týraných a zneužívaných dětí.

Připadá mi, že úspěšná výchova závisí na faktorech, které nejvíce souvisí s vnitřními předpoklady a postoji vychovatele. Její forma a obsah je zřejmě méně důležitá než skutečnost, zda jsme svému dítěti natolik nablízku a natolik vzdálení, aby si mohlo s našimi příkazy, zákazy a ideály hrát.

Literatura:
Caldwell, L. – Joyce, A.: Reading Winnicott, Routledge, London, 2011.
Fonagy, P.: Attachment theory and Psychoanalysis, Other Press, New York, 2001.
Kohut, H.: Obnova Self, Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek-Praha, 1991.
Quinodoz, J-M.: Reading Freud, Routledge, London, 2004.

//článek vyšel na serveru www.psychologie.cz//