Věra Roubalová: Opočno – konference trauma                                               7. 9. 2017

Co já, nepsychoanalytik, chci na této konferenci? Přiznám se, že když jsem se dověděla téma vaší konference – trauma, tak jsem neodolala a měla jsem velkou potřebu říci zde něco o traumatech, která se týkají uprchlíků. Tzv. uprchlické trauma, jak jsem je nazvala, je specifické v mnoha směrech. A o tom bych právě zde ráda mluvila. Chtěla bych také představit tři malé praktické ukázky mé terapeutické práce.

Pracuji již 25 let s uprchlíky. Nejdříve jako sociální pracovnice a poté, co jsem absolvovala výcvik gestalt psychoterapie a další kurzy, pracuji jako psychoterapeuticka. Znám dobře prostředí uprchlických táborů, kam jsem dlouho jezdila a mimo jiné tam každý týden vedla ženské multikulturní skupiny.

Dvacet let jsem také vedla s Helenou Klímovou klientskou skupinu Rodiny po holocaustu v rámci Rafael Institutu. Mám tedy možnost srovnávat trauma u přeživších a jeho transgenerační přenos na další generace, s traumaty prožívanými aktuálně u uprchlíků. Jsou to samozřejmě dvě nesrovnatelné skupiny, ale je tam i mnoho podobných témat, jako třeba téma silné ženy, která musí vše vydržet a je pro ni velmi nezvyklé se v rámci psychoterapie starat o sebe samu. Nebo například existence malých židovských rodin, které přežili i malých rodin uprchlíků, které jsou v cizí zemi. Židovské i uprchlické malé rodiny často trpí pocity osamělosti i ohrožení. Hlavní rozdíl je v čase. U traumatu holocaustu, prožitém před několika generacemi, jsou například strach a úzkost většinou přítomny skrytě po generace – trauma bývá u první generace emočně opouzdřené a přenáší se dále přes generace v různých podobách. U uprchlického traumatu jsou strachy a úzkosti aktuálně přítomny a bezprostředně ovlivňují duševní i fyzické zdraví jedince.

Uprchlické trauma je ovlivněno mnoha aspekty. Chci vám je popsat v bodech spíše z psychologického hlediska, ale praktickým věcem se nedá vyhnout. Každý uprchlický příběh je samozřejmě jiný, ale mají i mnoho společného.

Zkusím seřadit traumatické situace tak, jak je mohou někteří uprchlíci prožívat.

(Možná se může zdát, že vše, co tady dále v textu uvádím, nejsou traumatické situace, že to jsou „jen“ obtíže a podobně. Ale mám tu zkušenost, že člověku, který prošel traumatickými situacemi a většinou je dočasně vytěsnil, se v dalších stresujících situacích, nejistotách, strachu atd., vrací symptomy traumatu. Většinou psychosomaticky a silně ovlivňují jeho další život. Člověk, který trpí PTSP, prožívá popisované obtíže mnohem hůře, než člověk, jenž není traumatizovaný)

1/ Jde o zažité násilí, strach a bezmoc v domovské zemi. Je to většinou naprosté zničení dosavadních životních hodnot, osobních zkušeností, rodinných tradic, kultury atd. Ať už se jedná o šokovou reakci na přímé osobní napadení, znásilnění, týrání, věznění, provázenou bezmocí, znehybňujícím strachem, bezradností, zoufalstvím. Nebo o dlouhodobé ohrožení střelbou, bombardováním, kontaktem s násilnou smrtí, se zmrzačenými těly, mrtvými. Nebo strachem o děti, muže či rodinu v beznadějné situaci obklíčení, ukrýváním se ve sklepích, o ohrožení hladem, nemocemi, nevyspáním, chronickou únavou, zoufalstvím. Smrt či zmizení blízkých. Může to být i strach žen o své syny a muže, aby nemuseli na frontu. Strach mužů, aby nemuseli na frontě zabíjet nevinné. Může to být šoková nebo naopak dlouhotrvající stresová situace. K tomu patří i každodenní starosti o existenci, o jídlo, vodu, hygienu, nemocné, střechu nad hlavou, ohrožující přesuny na bezpečnější místo, intenzivní strach z budoucnosti a podobně. Ale může to být také dlouhodobá beznaděj v totalitním a diktátorském státě, neustálý stres z ohrožení, věznění, lží, manipulace, ponížení.

2/ Jde o rozhodování o úprku ze země sužované válkou, totalitou nebo terorem. Je to velice těžké a nebezpečné rozhodnutí, někdy definitivní, spojené s opuštěním domova, často s opuštěním rodičů, široké rodiny, s utajením, se smutkem, skrývanými emocemi – jde o existenční rozhodnutí, spojené také s prodejem cenných věcí a získáním peněz na cestu, někdy riskantním získáváním cestovních dokladů. To vše sebou nese velké psychické i fyzické vypětí, zanechání složitých neukončených vztahů, mnoha nevyřčených emocí, spolykání křivd, nespravedlností a velkého hněvu.

3/ Další je veliké riziko přechodu hranic, kontaktu s převaděči, skrývání, nebezpečí okradení, přepadení, střelba. Ponižující postavení. Ohromné vypětí, nošení dětí, fyzické vysílení. Nekonečné čekání na převaděče a velké nebezpečí na životě. Často jde o nebezpečnou jízdu v kamionu, ve tmě, v naprostém odevzdání se do cizích a neznámých rukou. Je to velké vypětí, touha po přežití, neustálá koncentrovanost na překvapující a nečekané události.

4/ Pokud se toto vše podaří zvládnout, nastává konečně, někdy po velmi dlouhé době zastavení a vydechnutí v uprchlickém přijímacím zařízení. Střecha nad hlavou, nestřílí se, základní jídlo. Ale i zde jsou stresující situace, neboť uprchlíci se dostávají do kontaktu s uniformovanými policisty, kteří jim svými uniformami připomínají prožitá nebezpečí. Nerozumějí, nedomluví se. Žijí zde asi 6 týdnů v karanténě, zavřeni v uprchlickém zařízení, s odebranými mobily. Projdou zdravotními prohlídkami. Při podávání žádosti o azyl a následném interview si musí vybavit a popsat prožité hrůzy, které si většinou přáli vytěsnit. Bez těchto sdělení je ale naděje na azyl nulová. Ženy se často velice stydí za svá ponížení. Je zde přítomna nervozita a rozčilení z velkých změn, přichází uvolnění nastřádaných emocí.

5/ A konečně je tu provizorní stabilita v uprchlickém táboře. Relativní odpočinek, kontakty s krajany, s uprchlickou realitou. Zastavení a pocity relativního klidu, ale i velké únavy.

6/ Ta realita v uprchlickém táboře je velice složitá a trvá často mnoho let. V každém pokoji žije většinou celá rodina. Na chodbách postávají muži, kouří, případně časem, pokud jsou peníze, i pijí. Nekonečné čekání a nuda, nervozita, někdy i agrese. Kolem mužů chodí ženy a dívky na záchod, což je často v jiných kulturách nepřijatelné. Ženy vaří a starají se o děti. Děti chotí do školy. Mohla bych dlouho popisovat stereotipní život v uprchlickém táboře, nervozitu v rodinách, nedostatek soukromí, rušení nočního klidu, kulturní a někdy i politické napětí, strohost a neempatičnost většiny uprchlického personálu. Minimální naději na azyl, špatnou perspektivu, izolaci od české společnosti. V takovém prostředí se většinou během tří měsíců dostaví hluboký emoční propad, někdy deprese. Ta odráží stagnaci a prázdnotu táborového života i tušenou nejistotu až nemožnost ovlivnit budoucnost svého života. To vše se spolu s prožitými traumaty projevuje psychickými i psychosomatickými nemocemi, ztrátou energie až apatií. Přichází také symptomy PTSP, jako jsou noční můry, děsivé myšlenky, emoční neklid, výbuchy vzteku, strach, deprese, pocity napětí, flashbacky. Těmto symptomům uprchlíci většinou nerozumí a děsí je představa, že se „zblázní“.

7/ Některým uprchlíkům se podaří, většinou za pomoci své komunity, najít bydlení mimo uprchlický tábor, nedostávají však od státu žádné příspěvky. Berou jakoukoliv práci, muži na stavbách, ženy uklízejí a myjí nádobí, nebo jsou zavřené doma a hlídají děti, nemají peníze. Uprchlíci jsou často zneužíváni zprostředkovateli práce. Nepřijetí velkou částí české společnosti až nepřátelství způsobuje často osamělost a stesk po vlastních širokých rodinách.

8/ Nezastupitelné role v životě uprchlíků mají nevládní organizace. Lidé v nich mají pochopení pro uprchlíky, znají jejich situaci, jsou k nim vstřícní a nápomocní. Hlavní moment je důvěra, kterou jinak uprchlíci velmi postrádají. Nevládní organizace poskytují pomoc právní, sociální, občanskou a v poslední době i terapeutickou.

Já sama pracuji jako psychoterapeutka v nevládní organizaci InBáze s migranty i uprchlíky. Zde vedu skupinu psychoterapeutů TEP (terapie příchozích). Jsou to dobrovolníci, kteří se při své práci psychoterapeuticky bezplatně a v jazycích které ovládají, věnují příchozím (migrantům a uprchlíkům).

S traumaty pracuji pod vlivem výcviku v gestalt psychoterapie a také mě ovlivnil přístup Petera A. Levina, který pracuje s traumatem jako součástí přirozeného fyziologického procesu, který je nedokončený, který zamrzl ve vysoké aktivaci život zachraňujících instinktivních reakcích. Používá metody somatického prožívání, techniky léčby traumatu prostřednictvím práce s tělem.

Na vinetě terapeutické práce s uprchlicí z Afghánistánu bych chtěla ukázat můj přístup k práci s traumatem. Z uprchlického tábora na Moravě za mnou asi před sedmi lety jezdila tato klientka každé 3 týdny. Byla mladá, hubená, utrápená s muslimským šátkem na hlavě. Ze začátku se stále třásla a jen plakala. Ve své zemi byla přepadena několika muži, znásilňovaná, bitá, potratila dítě, které nosila. Měla těžkou posttraumatickou stresovou poruchu. Bála se spát, protože se bála nočních děsů, přes silnou medikaci se nemohla uklidnit. Aby zmenšila neustálý tlak v hlavě a vzpomínky, uchylovala se k sebepoškozování. Měla suicidální myšlenky. Její muž byl v Afghánistánu také pronásledován a fyzicky napadán a týrán pro své politické názory. Matka se velmi bála o svou dospívající dceru. Při našich prvních terapeutických sezeních nechtěla, aby jí opustila sociální pracovnice, která jí ke mně doprovázela. Bála se cestovat sama. A tak jsme seděly ve třech. Sociální pracovnice nezasahovala do terapie. Bylo to hodně nezvyklé, ale cítila jsem, že jakýkoliv tlak by navozoval a připomínal prožité násilí. Velice pomalu mi začala důvěřovat a uklidňovala se. Stále opakovala, že už nechce mít ty hrozné myšlenky a plakala. Na konci sezení, které trvalo 100 minut, odcházela ale klidnější a srdečně mě k sobě tiskla, jak je v jejich kulturách zvykem. Říkala, že je po našich sezeních několik dní klidnější. Potřebovala vyplakat svoji bolest, najít oporu a bezpečí, a potřebovala někomu důvěřovat. Po několika sezeních souhlasila s tím, že se mnou zůstane při terapii sama. Začala mluvit o tom, že nechce ve své blízkosti svého muže. Odmítala intimitu. Odmítala jej ale i proto, že se stále zajímal o politickou situaci v Afghánistánu. Vinila jej ze všeho, co se stalo. To bylo zásadní. Chtěla ochránit svoji dceru a zajistit jí budoucnost. Ze strachu, aby svoji rodinu v Afghánistánu neohrozila, přerušila s nimi veškerý kontakt. Cítila se velmi osamělá. Kdyby neměla dítě, chtěla by si vzít život. Ve snech se jí stále zjevoval potracený chlapec a vyčítal jí, že ho neochránila. Mluvily jsme o smrti a posmrtném životě. Věřila na anděly, ve které se někteří lidé po smrti přemění. Při terapii byla mezi námi již veliká důvěra a blízkost. Při sezeních jsem se soustředila na její tělesné projevy. Jednou seděla, objímala si svoje břicho a najednou se jemně pousmála. Velmi, velmi pomalu jsem jí k tomu pousmání vracela. Mlčely jsme, objímala si břicho, celá schoulená a pak řekla „anděl“ a celá roztála.

Druhá viněta je spojena s asi čtyřicetiletou krásnou ženou ze Sibiře. Byla chytrá, vzdělaná, ale nesebevědomá a roztěkaná. V zaměstnání byla izolovaná, měla partnerské problémy. Celkem brzy mi začala důvěřovat a měly jsme bezpečný a důvěry plný vztah, stála o naše setkávání. Mluvily jsme rusky, i když její čeština byla celkem dobrá. Ptala jsem se jí na rodinu a ona zmínila jen tak mezi řečí, že za mlada odjížděla od mámy ze Sibiře a jela vlakem přes území, kde byly po rozpadu Sovětského svazu vojenské bojůvky. Na můj dotaz řekla, že jí bylo 17 a celá se přikrčila. Po dlouhé, tiché pauze mi řekla, že byla držená ve vagóně vlaku a opakovaně znásilněná. Poté mávla rukou a chtěla to zamluvit. Byla zvyklá toto trauma vytěsňovat. Velmi pomalu jsem se vrátila k jejímu přikrčení. Začala si dřít ruce kolem kyčlí, mlčely jsme. Náhle řekla: „já je tak nenávidím“, otřásla se a hluboce si oddechla. Zůstaly jsme tiše u toho. Uvědomovala si, že se něco děje, i když tomu nerozuměla. Nespěchaly jsme. Až ke konci sezení se mě ptala, co to bylo a já jí řekla, že má asi spojené svoje trauma se svým tělem kolem dělohy. Řekla, že jí tam často bolí a že nemá ráda sex. Zklidněně jsme si povídaly o možném vlivu traumatu na její život. Chtěla tomu rozumět – odcházela spokojeně.

Poslední viněta je také o opakovaně znásilňované ženě ze země z bývalého Sovětského svazu, kde probíhají neustálé vojenské konflikty. Ale tuto vinětu bych chtěla věnovat našemu terapeutickému vztahu. Pracovaly jsme spolu několik roků a byly to roky plné jejího zoufalství, bolestí při léčbě nakažlivé nemoci, oslabeného organismu a velké potřeby pevného, bezpečného vztahu, plného důvěry. Byly to také roky postupného budování sociálně podpůrného systému kolem ní a začleňování do mezilidských vztahů. Byly to i roky, kdy jsem byla vděčná za to, že měla ku pomoci svoje modlitby. Scházely jsme se 1x týdně. Cítila jsem, že je to potřeba a tak jsem jí skoro každý den telefonovala (ona neměla kredit). Vždy na konci našeho sezení mě objala, až se jí zamotala hlava (asi z přemíry emocí) a kácela se na židli. Tak jsme potom zavedly to, že já jsem stála a ona mě objala v sedě. Ze začátku mi stále říkala, že jsem její máma, což se mi vzhledem k mému věku stává častěji. Ale pak jsem se dověděla, že její máma jí velmi nešťastně provdala a při domácím násilí, které v manželství následovalo, jí nepomohla. Byla jsem tedy náhradní „hodná“ maminka. Nebylo mi to příjemné, a když se náš vztah ještě upevnil, tak jsme spolu mohly mluvit o roli její matky a o mé roli. Její máma se jí začala objevovat ve snech a ona sny krásně interpretovala. Tak jsem se postupně zbavila své role „hodné“ maminky i každodenního telefonování. Máme teď vyrovnaný vztah, scházíme se pravidelně 1x týdně. Klientka na rovinu říká, že si ke mně chodí hlavně pro to závěrečné objetí.

Na vinětách jsem vám chtěla alespoň z části ukázat, jak specifická je práce s tzv. uprchlickým traumatem. Myslím, že terapeutická práce se daří méně efektivně, nebo se nedaří vůbec, pokud není naplněna specifičnost vzájemného vztahu. Ta specifičnost podle mě spočívá ve velkém pochopení a znalosti situace uprchlíka. Dále v empatii, kterou jasně a intenzivně klient cítí, ale která zároveň dovolí terapeutovi zdravý odstup od situace. Specifičnost také spočívá v pochopení situace, základních existenciálních otřesů, životní nespravedlnosti, obrovských zranění. V podtextu je často i nevyslovená solidarita osobní, genderová, někdy i kulturní, národní a náboženská. Specifičnost je i v blízkosti, v bezpečných dotycích, v přijetí. Také v objektivní situaci, v málo nadějné perspektivě i v nepřijetí společností.

Jak jsem už uvedla, při psychoterapii traumatu jde o postupné a trpělivé završení procesu zesílené psychofysiologické aktivace organismu, který má v průběhu stresující situace adaptivní funkci, ale po úniku z ní překáží plnohodnotnému životu. A to zvláště v případě uprchlíků, o jejichž situaci lze sotva mluvit jako o znovunabytém bezpečí. Prostředí uprchlických táborů tyto lidi nijak neujišťuje o konci jejich strádání. Naopak, jejich vztahové situace je utvrzují v pokračování vzorců, které si osvojili v předešlých život ohrožujících situacích. Myslím, že úkolem psychoterapeuta je pomoc při znovunabývání důvěry v životadárnost vztahů. Vztahů, založených na vzájemném respektu a nezištném a nesentimentálním (stinné stránky života nepopírajícím) přání, aby život uprchlíka pokračoval v souladu s jeho skutečným přáním a zájmem.

Na závěr bych vám jen chtěla říci, že terapeutická práce s uprchlíky je pro mě velkým obohacením. Přináší i mnoho otazníků nad zlem, kterého je člověk schopen, i nad dobrem za kterým se člověk lopotí.