Přednáška na konferenci Asociace manželských a rodinných poradců, Medlov, 5.5.2014

 

Když jsem naposledy na Vašem fóru přednášel ,  bylo mi asi o 15 let méně. Stalo se to v Sedmihorkách a já jsem přednášel o mezigeračním cyklu sexuálního násilí, které jsem demonstroval na matce a její adoptivní dceři. Ta byla, podobně jako její matka, zneužita ve svých čtyřech letech. Od té doby uplynula velmi dlouhá doba a moje praxe dětského psychoanalyticky orientovaného terapeuta dnes zahrnuje méně týraných a zneužívávých dětí, jak tomu bylo během mého působení v Krizovém centru Linky bezpečí. Přesto musím konstatovat, že utrpení dětí, o kterých chci dnes hovořit, není o nic menší, než bolest obětí trpcících tzv.syndromem CAN. Děti, které žijí uprostřed vzájemné nenávisti rodičů, totiž nežijí svůj vlastní život. Jejich emoce, myšlenky, ale i fantazie jsou vlastněni těmi, kteří je mají chránit a dělat šťastnými. Čím dál více mi připadá, že problematika vleklých a hostilních rozvodových sporů představuje možná největší ohrožení, které dětem v naší současné společnosti hrozí. Ohrožení je to o to větší, o co méně je odborně rozpoznané a opatřené nějakým úředním „syndromem“ či definicí. Můj odhad vyplývá nejen z mé klinické zkušenosti, ale i ze statistik dokládajících narůstající počet i délku soudních, sociálně právních a trestně právních sporů, kteří mezi sebou zoufalé maminky a tatínkové vedou. Má klinická zkušenost mi rovněž napovídá, že čím déle je dítě exponované konfliktu rodičů, tím méně se mu dostává odborného zájmu. Děti, které se pak ke mně jako k terapeutovi, nikoli jako diagnostikovi, dostanou, jsou tak spíš důkazem dlouhodobé neschopnosti a selhání státu a jeho úředníků, než projevem jejich profesionality či skutečného zájmu.

Ale proč začínám hned zkraje takto kriticky? Pro děti v jakékoli situaci ohrožení či traumatizace je přece důležité, abycho vycházeli z pozitivního naladění a očekávání dobrého výsledku naší intervence. Toto žádoucí východisko se mi v oblasti konfliktní porozvodové péče daří dosahovat poměrně těžce. Důvodů je zřejmě několik. Jedním z nich je nepochybně frustrace, kterou mě přirození zástupci dětí – tedy rodiče a tzv. pomáhající instituce, naplňují. Pokud chci být nablízku dítěti, musím být nejdříve konfrontován s nejednou osobní a osobnostnostní patologie rodiče, a nedostatečností systému sociálně a psychické ochrany dětí. Bezmoc, kterou v konfrontaci s dětskými obětmi vzájemné nenávisti rodičů často zažívám, má tudíž svoji logiku. Jednak odráží to, co dítě v podobné pozici dlouhodobě samo zažívá, jednak vyplývá z nenaplněných potřeb jeho rodičů. Právě emoční potřeby matek a otců hrají ve sporech o péči o dítě hlavní roli. Nikoli děti, ale rodiče chtějí a potřebují být v centru naší pozornosti. Dříve, než se do naší pozornosti dostane dítě se svými skutečnými a autonomními emocemi a fantaziemi (pokud takové ještě má), je nutné zabývat se skutečnými potřebami jeho maminky či táty. Ačkoli volají po „nejlepším zájmu“ svého dítěte, často ve skutečnosti volají o pomoc sami, protože se cítí okradeni, napadeni, zneužiti a pronásledováni druhým rodičem. Je to psychická realita, ve které žijí oni, ale i jejich (závislé) děti.

Dopátrat se po tom, co dítě skutečně zažívá tedy předpokládá  vydat se na cestu jeho hledání a objevování a to nejen v rovině vnější reality, ale zejména té vnitřní, určující. Proto se stává, že když se u mě konkrétní kluk či holka objeví, často musím Pátrat po tom, kam se v této totální válce schovali, anebo kam byli odloženi. Tyto děti většinou slouží jako prodloužené části self své nešťastné maminky či tatínka, a žijí bez nároku na samostatnou a autonomní realitu. I když se řada lidí, včetně rozličných znalců, se snaží zabývat tím, co si tyto děti vlastně myslí, málokdo na ně dokáže nahlížet jinak, než z pohledu jednoho nebo druhého rodiče. Takže to, co dítě uvíznuté mezi dvěma neslučitelnými světy doopravdy zažívá, neví skoro nikdo. Ale dá se vůbec „skutečné dítě“ uprostřed nenávistného vztahu rodičů vůbec najít? Dokáže si dítě samo, uvědomit, že má svoji vlastní neodvozenou existenci, svoje vlastní pocity nebo přání? Do jaké míry je skutečně závislé na potřebách, čili vnitřní realitě svých rodičů a do jaké míry tato závislost formuje jeho emoce a názory? Dovolím si tvrdit, že hledání odpovědí na tyto otázky jsou podstatou mojí terapeutické práce i mé dnešní přednášky.

Prokopat se vrstvami falešných nánosů a „implantátů“ v selfu těchto dětí, tvořeného masivními projekcemi jejich rodičů, není lehký úkol. Napadá mě, že moje role spíš než na detektiva podobá horníkovi. Špína, která na všech účastnících nakonec spočine, mluví sama za sebe. Žádné dítě si koneckonců nemůže dovolit přijít za námi samo. I ve své potřebě pomoci je zcela závislé na tom, kdo mu poskytuje péči. Dříve, než se začnu zabývat intrapsychickou reakitou dítěte, tedy realitou, která podle našeho (nejen psychoanalytického) přesvědčení nejvíc ovlivňuje jejich emoční a sociální fungování, potřebuji se seznámit s tím, co se kolem nich a s nimi děje, dělo, tedy s jejich objektivní realitou. Do objektivní reality těchto dětí nahlédnout není těžké. Každý soudní spis obsahující někdy i stovky stránek rozličných informací o tom, co, kdy se stalo. Kumulované zprávy ze zdravotní, psychologické, soudní, policejní či sociálně právní oblasti, odrážejí vnější realitu v dlouhé časové ose. Do jeho vnější reality bezpochyby patří také nezdokomentované skutky a výroky rodičů, stejně tak jako vnější změny v jejich bydlišti a v sociálních vztazích. Všechny tyto události jsou spojeny i se změnami na úrovni psychické reality, anebo, jak tomu v psychoanalýze říkáme, na úrovni vnitřních objektů dítěte. Právě to je oblast, která mě zajímá nejvíce.

 

Konec hry

Jeden z následků změn ve vnější realitě dítěte, je prožitek ztráty ve vnitřní realitě. Tady bych chtěl zdůraznit, že i tzv. klidný rozchod, anebo rozvod, který je v souladu s přáním obou rodičů, je spojen s prožitkem ztráty  tzv.milovaného objektu. Ztrátou vnitřního milovaného objektu rozumím jednak ztrátu intrapsychické reprezentace rodičovského páru, který dítě minimálně od oidipovského období používá v souladu se svými vývojovými potřebami. A taky pod ním rozumím ztrátu intrapsychické reprezentace rodiny, jako stálého, bezpečného čili dobrého vnitřního objektu, na jehož ztrátu se dítě adaptuje ještě hůře, než na ztrátu rodičovského páru. Rozpad vztahu rodičů, stejně tak jako rozpad rodiny, představuje pro dítě zkušenost, kdy nastává stav, který bych nazval „game over“- konec hry. Je to stav, kdy se kluk (ve své fantazii) nemůže zmocnit své mámy a porazit svého otce, kdy se dcera se ve svých snech už nemůže stát vyvolenou princeznou svého tatínka a tlačit jejich společné miminko v dětském kočárku. V momentu, kdy tatínek opravdu zmizí, přání syna se tragicky naplní. Když dceru doopravdy opustí její vytoužený princ, pohádka skončila. I kdyby se rodiče ocitli rychle v nových párech, dětem nějakou dobu trvá, než se v nových vztazích zorientují a postupně vrátí ke svým nevinným fantaziím.

 

Bezpečný vnitřní prostor

V terapeutických sezeních (psychoanalytická terapeutická technika je založena na spontánní akci dítěte, nikoli na nějaké vnucované metodě či technice) s těmito dětmi se často setkávám s motivem stavění domečku z legových kostek. Dítě například postaví dva domy, které se opakovaně pokouší spojit nebo přestavět v jeden objekt. Tím, že se mu stavba opakovaně nedaří, odehrává a projektivně předává svoji emoční zkušenost. V rámci bezpečného terapeutického vztahu se mnou pak může na úrovni bezpečných (od vnější reality oddělených) symbolů vyjádřit a rozpoznat svoje pravé emoce a mentální obsahy. Ty se nejednou týkají se prožitku ztráty anebo rozpadu vnitřního dobrého objektu. Pokud jsou jeho pravé emoce dostatečně kontejnovány, může svojí ztrátu přijmout a následně odtruchlit.  Uznání a odtruchlení ztráty dobrého objektu rodičovského páru a objektu rodiny mu pak dovolí adaptovat se novou vnější a vnitřní realitu rychleji a lépe, než kdyby tento proces neproběhl.

Uznání ztráty a z ní spojené emoce a fantazie předpokládají existenci alespoň jedné osoby, s kterou dítě sdílí tzv. bezpečnou vazbu (attachment). Důležité je si uvědomit, že typ emoční vazby dítěts rodičem se vlivem významných životních změn může změnit. V případě rozvodů, i těch nekonfliktních, se tak stává často v důsledku traumatizace, které jsou vystaveni samotní rodiče. Kapacita rozvádějícího se rodiče přijímat, transformovat a vracet, jedním slovem kontejnovat negativní emoční prožitky dítěte, se vlivem psychické stresu i traumatizace může silně omezit. Rodič pak nedokáže dítěti poskytnout bezpečný prostor pro potřebné fantazie a symbolickou hru. Domnívám se, že jsou to především tyto případy, kdy je psychoterapie dítěte indikovaná a poměrně vysoce účinná. Terapeut, který v přenosu dítěte funguje jako bezpečný základ (secure base) rodičovský objekt nenahrazuje, nýbrž jej smysluplně doplňuje a zastupuje. V případech, kdy jsou matka nebo otec dostatečně emočně stabilní a zralí, organizovaná nebo bezpečná emoční vazba mezi nimi a dítětem se po čase obnoví.  Dítě tak může svoje poškozené vnitřní objekty reparovat a obnovit.

Poškození vnitřního rodičovského objektu nastalo jak v důsledku rozpadu rodičovského páru, ale také tím, že dítě své selhávající vnitřní objekty ve své psychické realitě samo nevědomě napadá a ničí svými nevědomými destruktivními fantaziemi. Propracování ztráty dobrých objektů rodiny a rodičovského páru a následná reparace poškozených objektů matky a otce je nejlepším předpokladem dobré emoční adaptace na novou realitu. Jako příklad podobného uzdravujícího psychického procesu můžu uvést následující ukázku z psychoanalytické psychoterapie dítěte:

 

Klinický příklad č.1.

Na doporučení OSPODu se na mě obrátila matka šestiletého chlapce, kterého rodiče se rozvedli 4 měsíce před její návštěvou. Rozchod rodičů, podle všech dostupných informací (objektivní realita), proběhl klidně a po vzájemné dohodě o péči i majetek. Rodiče se dohodli, že chlapec bude trávit stejnou dobu u otce i u matky. Střídali se v péči o něj formou krátkých a dlouhých týdnů. Plán fungoval téměř dokonale. Rodiče mezi sebou komunikovali a dokázali si vyhovět tak, aby bylo chlapci umožněno trávit stejnou dobou u obou z nich. Problém, kvůli kterému matka za mnou přišla, nastal ve chvíli, kdy se otec musel vzdálit na několik dní mimo město. V důsledku jeho absence strávil chlapec, říkejme mu třeba Jirka, o několik dní více s mámou, než obvykle. Po návratu otce se Jára se začal dožadovat toho, aby byly všechny „promeškané“ dny přesně nahrazeny. Když mu rodiče oznámili, že to není možné, Jára začal usedavě plakat. Jeho pláč, doprovázený výkřiky, že se zabije, trval cca 4 hodiny. Nepřestal ani, když mu zoufalí rodiče slíbili, že splní jeho přání. Během 25 terapeutických sezení s chlapcem, na krterých jsem s oběma rodiči domluvil, byl jirka většinou tichý a zamyšlený. K události, kvůli které přišel, se nevracel. Dovolil si hrát a bavit se v mé přítomnosti s tím, co mu zrovna přišlo na rozum. To, že si dokázal volně hrát jsem považoval za indikátor jeho relativně dobrého psychického zdraví (podle teorie D.W.Winnicotta). Jedna z jeho (našich) her bylo stavění z lega. Jirka opakovaně stavěl domeček, nejdříve jeden a pak druhý, který se snažil spojit v jednu stavbu. Dům, který nakonec vznikl, však byl zpravidla nestabilní a do konce hodiny, se mu pravidelně rozpadl. Jiným motivem hraní byl provázek, který jsem na jeho pokyn pokaždé rozříhal na kousky. Jára se pak snažil tyto kousky důsledně svazovat. Vždycky když je svázal, měl jsem je znovu rozvázat anebo roztříhat, a děj se pak opakoval. Tato činnost, kterému předcházelo stavění domečků, trvala asi dva měsíce (10 sezení). Později Jirka „objevil“ plastové koníky, a vymyslel hru, při kterých jsem měl hrát veterináře. On, jako „setřička“, přiváděl do mé „ordinace“ dva malé a dva velké koníčky, která měla různá zranění, vyrážky, vředy. Ty jsem pak, pomocí léčivých krémů a tabletek léčil. Koníky se však do konce hodiny neuzdravily. Do dalšího sezení se jim sice některé rány zahojily, ale objevily se nové nemoci. Tyto hry jsem chápal jako příklady psychické práce, kterou musí dítě vynaložit na to, aby se vyrovnalo s vnitřní ztrátou a reparavalo svoje poškozené vnitřní objekty. Terapie končila po té, co se Jirka přestal ke svým koníkům vracet a otevřela se nová témata, která však s krizovou situací v rodině bezprostředně nesouvisela.

 

Díky fantazii a bezpečnému vztahu měl Jára, podobně jako řada dalších dětí (doufám, že je jich většina), možnost vyrovnat se s rozvodem rodičů a následnou ztrátou rodiny vyrovnávají pomocí fantazie a hry. Díky symbolickému odehrání psychických konfliktů se může emoční vývoj a růst dítěte znovu nastartovat a pokračovat tak, jak by měl, tedy směrem k  emoční autonomii a adaptaci na novou realitu. Jak se s rozovodovou a porozvodovou realitou mohou vyrovnat děti, jejichž rodiče spolu válčí, nekomunikují nebo si dokonce ubližují.? Jak se mohou může dítě vyrovnat se ztrátou rodiny a přijmout nové vztahy, když vztah mezi rodiči zůstává nadále závislý a vysoce konfliktní? Obávám se, že velmi těžce a to i s pomocí psychoterapeuta. V realitě, ve které tyto děti vyrůstají, není místo ani pro fantazii ani pro hru. Dcery a synové nezralých a závislých matek a otců zůstávají na dlouho, někdy i trvale (jak to dokládá zkušenost některých mých dospělých klientů), zaklíněné ve vnější a vnitřní realitě jejich patologického vztahu. Neštěstím takových dětí je stav, rodiče nemohou ani spojit, ani rozpojit.

Položme si nyní otázku, co se  odehehrává v mysli (něvědomí) dítěte, které nemůže vedle sebe postavit maminku a tatínka ani ve své fantazii.  Jaký má tento stav následky na jejich vývoj a osobnost? Domnívám se, že na tyto otázky nelze najít odpovědi, aniž bychom se blíže zamysleli nad tím, co se  odehrává  v myslích jejich dlouhodobě se nenávidějících rodičů.

 

„Počkození“ rodiče

Ve vnější realitě jsou válčící matky a otcové plné zájmu a pochopení pro svoje dítě. Typickým příkladem je například rodič, který chce zařídit, aby jeho syn či dcera nemuseli chodit k druhému rodiči, když k němu údajně nechtějí. Rodič na jednu stranu deklaruje odhodlání „své“ dítě k rodiči číslo 2 posílat, na druhou stranu říká, že nemůže konat proti vůli a  „skutečnému zájmu“ dítěte. Namísto poskytnutí konkrétních informací o tom, proč dítě cítí odpor k druhému rodiči, zahltí mě informacemi o druhém rodiči a o jeho chování v manželství, kde byl v roli agresora nebo duševně nemocné osoby. Charakteristickým rysem podobných rodičů je totální přesvědčení o správnosti svého názoru, skrytě či otevřeně manipulativní jednání a obranná agrese v případě, kdy se s jejích postojem  zcela neztotožním.  Osobně jsem vypozoroval, že už na začátku setkání cítím silné protipřenosové emoce, které si často protiřečí. Patrně v důsledku identifikace s masivními projekcemi rodiče mám silný pocit strachu o jeho dítě a naléhavou potřebu jej i rodiče zachránit. Výsledkem obranné protiidentifikace proti těmto protipřenosovým pocitům je pak silný pocit hněvu a bezmoci. V minulosti ( a někdy i v současnosti) se mi stávalo, že jsem v důsledku neuvědomění si svého protipřenosu, odehrával svoje pocity a postoje tím, že jsem proti monologu rodiče postavil svůj vlastní „odborný“ monolog. V těchto případech jsem zřejmě šikovně vmanipulován do pozice někoho, kdo namísto dítěte řešil sebe nebo rodiče. Skutečné dítě (nikoli subjektivní) jsem postavil kamsi do kouta, tedy zřejmě tam, kam ve své intraspychické realitě odsunul rodič. Za nejlepší prevenci podobné nežádoucí situace doporučuji zaměřit se nikoli na vnější, tzv. objektivní realitu rodiče, tedy na tu, kterou nám pokouší všemi prostředky vnutit, ale na jeho intrapsychickou realitu. Je důležité, abychom nezávisle na tom, co slyšíme, vidíme, nebo čteme, přemýšleli a měli fantazie o tom, co se děje a dělo v rodiči, jak se ve vztahu s bývalým partnerem cítil a cítí, jak má ztráta společného rodinného projektu pro nej smysl, jakou roli v jeho osobním přáběhua v příběhu vztahu s druhým rodičem, hrály a hrají společné děti, co doopravdy cítí a jaká může být je jeho skutečná zakázka? Pokud se zaměřím tímto směrem, u mnohých rodičů, kteří za mnou s agendou týkající se vztahu dítěte a bývalého partnera, přijdou, objevím obavy a strach o svůj vlastní osud, nebo dokonce o život.

 

Psychické obrany dítěte

Vnitřní realita rodiče stěžujícího si na údajný škodlivý vliv druhého rodiče na dítě, často obsahuje nevědomé persekuční fantazie a zkušenosti nebo vzpomínky, které mají původ v době, kdy druhý rodič, natož dítě, nebyl na obzoru. Domnívám se, že bez náhledu na tyto souvislosti, nemůžeme pomoct rodiči rozpoznat a naplnit jeho skutečné potřeby dítěte. Obzvláště ne v situaci, která je pro dítě i objektivně velmi náročná a ohrožující. Paranoidní a persekuční antazie, které rodič zažívá a odehrává, nezahrnují totiž jen druhého rodiče, ale přirozeně i jejich společné dítě. Hraniční nebo hraničně fungující rodič (například v důskedku dlouhodobé skutečné traumatizace ve vztahu) potřebuje totiž svoji psychickou realitu (je to jediná realita, kterou má), potvrzovat dítětem.  Pokud by dítě toužilo po vnitřním nepříteli svého rodiče, stalo by se pro rodiče stejně nebezpečným, v důskedku čeho by hrozilo jeho odmítnutí. Dítě v závislém vztahu se samozřejmě musí tomuto odmítnutí za každouz cenu ubránit. Jako obranný mechanizmus před odmítnutím (tedy další ztrátou) někdy volí  odpojení se od druhého rodiče a to jak navenek (nechce k němu chodit), tak i uvnitř. Pokud ve vnější realitě odpovídá odpojení se disociace, ve psychické realitě je to štěpení-splitting. Štěpení probíhá v nevědomé psychické realitě dítěte mnoha směry, které si za chvilku znázorníme. Důležité je si uvědomit, že strukturování emocí, postojů a i self (!)dítěte probíhá ve vztahu s osobou, na kterém je dítě emočně a fyzický závislé. Proto děti nejsou-nemohou být (alespoň do adolescence, a ani tehdy ne vždycky), na vnitřních realitách svých rodičů nezávislé a samostatné. To je asi hlavní důvod, proč děti v této situaci nikdy nemohou svobodně říct, jestli chtějí být víc s otcem či matkou. Zde neexistuje jedna souvislá vnitřní realita, ve které by si díte mohlo nevědomě vybrat a třídit podle svého nejlepšího náhledu. Už to, co to dítě cítí, je falešné a neautentické. Je to proto, že tyto děti nemají jinou možnost, než se projektivně identifikovat s vnitřními realitami svých rodičů. A ty jsou, jak jsme si už řekli, často zaplněny presekučními, destruktivními a omnipotentními objekty. V nevědomí některé matek může být otec reprezentován jako všemocný a vezkrze zlý, falický objekt. Stejně tak, jako mlůže být matka v  nevědomé fantazii otce tou všemocnou, všeovládající a  kastrující bytostí, které si vždycky bál anebo s ní měl traimatické zkušenosti v raném dětství. Jsou to tyto extrémní představy a percepce, s kterými je dítě nejvíce ve vztahu. Nikoli jeho opravové, nezávislé emoce, nikoli vnější události, ale emoce rodiče, jeho vnímání a  intrepretace reality jsou tím, co hraje ve formování jeho self a emočním fungování největší roli. V extrémních případech, a není jich málo, se tak může například stát, že dcera se natolik ztotožní s něvědomou perverzní fantazií své matky, že si vytvoří falešnou vzpomínku na to, jak jí sexuálně zneužíval.

Pokud se rodiče navzájem vědomě, častěji však nevědomě, navzájem prožívají jako hrozba (a u hraničních osobností je tato hrozba absolutní), psychická reprezentace jednoho rodiče musí být v nevědomí dítěte ostře oddělena od psychické reprezentaci druhého rodiče. Pokud chce mít takový kluk nebo holčička vnitřní vztah s oběma rodiči, a pokud si chce zachovat a rozvíjet svoji zkušenost s nimi. Způsob jakým toho dosáhne je, jak jsem se už zmiňoval, štěpení.

Jak se takto štěpená psychická realita projevuje v klinické praxi, můžu ilustrovat následující ukázkou:

Klinický příklad č.2 

10 letý chlapec, kterého nazveme Jirkou, žil od svých čtyřech do devíti let téměř výlučně s matkou. Rozvodu rodičů předcházely opakované konflikty mezi rodiči, kdy jeden druhého obviňovali z psychického a fyzického násilí. Po definitivním odstěhování otce od rodiny byla soudem nařízena střídavá péče, která se  však prakticky nebyla nikdy realizovaná. Matka syna otci dlouhodobě nepředávala a otec svoji snahu o převzetí syna po několika marných pokusech a na radu sociální pracovnice, vzdal. Důvodem jeho rezignace otce byl i odpor Jirky, který se o otci vyjádřoval jako o zlodějovi, násilníkovi. Soudnímu znalci v šesti letech dokonce sdělil, že kdyby šel s otcem, bylo by to jako by šel s vrahem.  Matka před úřady (i před synem) otce pomlouvala, obviňovala z pronásledování a napadání, které se neprokázalo. Rodiče na sebe podávali trestní oznámení, a soudili se o společný majetek. V devíti letech byla mu přidělena nová sociální pracovnice, která ve spolupráci s  neziskovými organizacemi uspořádala případovou konferenci. Ta vedla k novému soudnímu rozhodnutí a novým znaleckým posudkům, které prokázaly, že Jirka se v přítomnosti otce cítí v bezpečí a spokojený. Spokojenost a emoční vyrovnanost konstatoval i psychoterapeut, který vzal chlapce do péče po té, co byl na přechodnou dobu svěřen do péče otce. Jirka navštěvoval individuální psychoterapii dvakrát týdně po dobu tří měsíců.  Matka se psychoterapeutem spolupracovat odmítla. Do psychoterapie vodil Jirku otec na doporučení soudu, což terapeutovi nevyhnutně zužovalo prostor pro vybudování terapeutické aliance a neutrálního bezpečného prostoru, ve kterém by se Jirka mohl být nezávislým na postojích svých znesvářených rodičů. Během pobytu u otce se Jirka o své matce vyjadřoval kriticky, říkal, že z ní má strach a projevoval přání s otcem zůstat natrvalo. Interpretace terapeuta, který za rozporuplnými vyjádřeními o rodičích hledal strach z možné ztráty jejich náklonnosti, nechávali Jirku emočně chladným a lhostejným. Psychoterapie byla přerušena novým soudním rozhodnutím, které předchozí rozhodnutí zrušilo, a chlapce vrátilo do péče matky. Poslední návštěva chlapce u terapeuta proběhla po dvoutýdenním pobytu Jirky u matky, krátce po té, co jej vyzvedl otec ze školy. Jirka se proti terapeutovi projevoval nepřátelsky, stejně tak vůči otci, kterého opět obviňoval z násilí na sobě i na matce. Pokud otce, úřady, a potažmo i terapeuta, viděl jako nepřítele, matku vnímal jako nevinnou oběť. Věrohodně a s adekvátním emočním doprovodem dramaticky líčil, jak mu celou dobu bylo u otce špatně, jak jej otec týral a zastrašoval. Ve stavu silného afektu křičel, že všechno dobré, co o otci říkal, byla jen lež. Terapeut Jrikovo tvrzení vzal vážně a vyjádřil lítost nad tím, jak musí měnit názory podle toho, u kterého rodiče právě je. Na tuto interpretaci reagoval rozčíleně až agresivně. Rozzuřeně se rozkřičel na terapeuta a obvinil ho, že nevěří, že to, co mu říká „je pravda“.

 

Tento otřesný případ ilustruje neuvěřitelnou nepředvídatelnost a chaotičnost vnější a vnitřní reality některých dětí. Tyto děti nedokážou žít v jedné realitě. Jejich vnitřní svět odpovídá několika celám, ve které žijí vedle sebe ale ostře oddělené různé emoční zkušenosti-vnitřní objekty. Stěny, které tyto neslučitelné a často vzájemně vylučující a ohrožující zkušenosti rozdělují, odpovídají psychické obraně štěpením. Způsob, jakým kluk v uvedené ukázce, nakládal s vnější realitou odpovídal jeho vnitřní realitě. Tam nemohly vedele sebe současně existovat pozitivní emoční vzpomínky současně na matku i na otce. Implicitní vzpomínka na situaci, kdy byl s otcem šťastným, se mohla oživit jenom ve vztahu s otcem, nikoli s matkou. A naopak. Když Jirka tvrdil, že má z otce strach, protože jej týral (což se nikdy neprokázalo), nemusel mě „lhát“. Jeho postoj vycházel z identifikace s tou částí své psychické reality, která mu umožňovala být v kontaktu s matkou, jako s dobrým objektem. Není pravděpodobné, že by podobné děti, opravdu dokázali vědomě lhát či podvádět. Podvádění totiž předpokládá dobrý kontakt s vnější realitou, čili dobré testování reality. Ten, kdo lže, musí přece znát i pravdu. A právě s pravdou mají tyto děti největší potíž.

Emoční a kognitivní vývoj dětských obětí rodičovského konfliktu bývá inhibován neustálou psychickou prací zaměřenou na regulaci jejich vnitřní a vnější reality. Tato mentální činnost vyžaduje zvýšené soustředění a stav neustálé bdělosti, kdy si tyto děti (nevědomě i vědomě) hlídají nejen to, co se v jejich blízkosti odehrává, ale i to, co cítí, na co myslí a jaké mají představy a fantazie. Všechno musí být pod kontrolou tak, aby mohlo být utříděno a uloženo do části vnitří reality ohraničené mřížkou vytvořenou horizontálním i vertikálním štěpením, které vytváří jakousi mřížku. Mřížka chrání část jeho emoční zkušenosti proti částem zkušenosti, která jsou s ní v antagonistickém, nepřátelském vztahu. Uspořádání vnitřní reality tvořenévertikálním a  horizotnálním štěpením jsem se pokusil znázornit následovně:

Obrázek č.1

 

 

Fragmentované self

Fragmentovaná intrapsychická realita nejenže nedovoluje být v kontaktu s celou vnitřní zkušeností dítěte, ale také představuje významné klinické riziko.  Dítě, které má přístup jen k izolovaným částem své emoční a sociální zkušenosti, nemůže využívat a rozvíjet své mentální funkce tak, jak by to potřebovalo. Tato okolnost se projevuje zejména v situacích stresu a psychické zátěže. Negativní emoce, které jsou vyvolané nějakou vnější hrozbou či ohrožením, nemohou být efektivně regulované, což má za následek častější zaplavení psychiky úzkostí a častější psychickou traumatizaci. Nedostatek emoční regulace je dán na jedné straně absencí nebo nestálostí dobrých a bezpečných vnitřích objektů, na druhé straně omezeným arsenálem psychických obran a mentálních funkcí.  A stav pohotovosti, vyplývající z potřeby třídit a štěpit svoje prožitky, oslabuje schopnost soustředění. Omezena je i schopnost fantazie, volných nápadů, kreativita, zvídavost, podobně reflexe vlastních emocí a myšlení. Tato okolnost rovněž zamezuje schopnosti hraní, které je podmínkou řešení intarpsychických konfliktů na symbolické bezpečné úrovni, čili jejich nikoli odehráváním v externí realitě.

Chlapec, ve výše uvedené ukázce, byl definován tím, co si právě o sobě a mě myslel. A myslel si o to, co odpovídalo jeho aktuálním emočním potřebám, tedy vnitřní realitě, nikoli objektivním vlastnostem mě nebo sebe. Moje poznámka o jeho několika „pravdách“ je rozzuřila z toho důvodu, že se cítil ohrožen ve své identitě. Jeho identita byla totiž odvozena od jeho vnitřní reality, nikoli od toho, co si myslí a co cítí, nezávisle na tom, co se mu stalo nebo děje. Děti s podobnou psychickou strukturou se cítí ohrožené zejména v nových nebo nečekaných situacích. Panická úzkost, kterou v těchto chvílích často zažívají, souvisí s neznalostí svých skutečných emocí a schopností. Každá nová situace přivádí takové dítě do nejistoty, kdy se na sebe nemůže spolehnout, protože jeho hranice a identita nejsou pevně definované a stálé. V nové situaci neví, co má cítit, co si má myslet, a hlavně co může cítit a myslet. Nemůže být samo sebou a proto je nejisté a úzkostné. Právě tato nejistota je však prostorem, který se dá terapeuticky využít.

Spontánní reakce v rámci autentického teraoeutického vztahu jsou šancí, jak vrátit nebo vybudovat těmto dětem jejich pravé self.. Pokud  tuto šanci nedostane (v psychoterapii nebo ve vztazích mimo vztah s patolgickým rodičem), může regredovat a hledat jistotu v ještě větší závislosti na závislém rodiči. Větší závislost na rodiči zákonitě vede k prohloubení pocitu nedostatečnosti a inkompetence spojenou nízkou sebedůvěrou a sebeúctu. Konfrontace s realitou, převevším v sociálních vztazích, například v kompetitivním školním kolektivu, způsobuje četná narcistická zranění až narcistickou traumatizaci. Dovolím si spekulovat, že některé děti se pomocí disociace (odpojení se) od své vnější a splitingu (rozštěpení)  vnitřní reality, oslabením testování reality, regresí a vysokou závislostí na rodiči chrání před totálním kolapsem své psychiky. Děti, které se pak psychicky shroutí, může hodnotit jako vážně nemocné, případně psychotické. Cena za to, že jakž takž drží pohromadě, a udržují hranici mezi fantazií a realitou, je však velmi vysoká. Patrně je jí rozvoj poruchy osobnosti. A tím se vracíme na začátek jejich příběhu. K dětství jejich vlastních rodičů.

Děkuji Vám srdečně za pozvání a za pozornost.

MUDr.Peter Pöthe, 5.5.2014