Otřesný případ týrání dítěte je již několik dní „krytý“ medii téměř v přímém přenosu. Osmiletý chlapeček se ocitl v moci matky, která podle všeho minimálně několik měsíců neváhala systematicky ničit jeho život a lidskou důstojnost. Příběh malého Ondřeje má podle všeho štastnýkonec. Šílená matka je ve vězení a on je v péči lidí, kteří ručí za jeho duševní a tělesné blaho.
Spousta lidí si s úlevou říká : „Chlapec je osvobozen a zlá matka dostane co si zaslouží“. Bohužel, skutečné příběhy obětí tělesného, psychického a sexuálního násilí však žádné „happy endy“
neobsahují.

Systematické ubližování jinou osobou, zejména pokud se jedná o osobu citově blízkou,pokračuje v prožívání oběti dlouho po tom, co přestane a někdy až celoživotně. Proces hojení hlubokých psychických zranění záleží na mnoha okolnostech, které uzdravení mohou urychlit
anebo naopak zpomalit či dokonce zablokovat. Jedním z nejdůležitějších předpokladů překonání drásajícího smutku, beznaděje, strachu, nenávisti vůči sobě, hněvu či lítosti, které dětské i dospělé oběti týrání prožívají, je pocit fyzické a citového bezpečí. K tomuto pocitu napomáhá přítomnostblízkých osob, které se snaží dítěti poskytovat ničím nepodmíněné přijetí a porozumění. Případné vyšetřování takto zraňovaného dítěte, jakým podle všeho byl osmiletý chlapec z Kuřimi je, nesmí
nikdy přesáhnout hranice jeho psychických potřeb. Mezi ně nepatří pouze potřeba pocitu bezpečí,ale i potřeba zachování lidské důstojnosti. Tuto potřebu nebo spíš právo, lze přeložit jako právo na to, aby bylo s člověkem zacházeno s plnou úctou a respektem k jeho citové a tělesné integritě aintimitě.
Těžko posuzovat nakolik bylo právo dítěte na bezpečí dodrženo státními institucemi, předtím, než se ocitl v jejich péči. Je otázkou, zda si patologie v chování matky mohlo všimnout vícelidí, anebo zda se měli sociální pracovníci více zajímat o osudy dětí, které matka nevodila do školya které byly s požehnáním úřadů po rozvodu svěřeny do její péče. Každopádně, musí každému běhat mráz po zádech při představě toho, co by se s klukem dělo dál, kdyby si statečný soused na svoji
domácí televizi náhodou daný kanál nenaladil. Jeho „obrazový důkaz“ byl také zřejmě hlavním
důvodem, proč policie nad obviněním souseda nemávla rukou (jak to někdy dělá) a byla ochotna
vstoupit do domácnosti matky i proti jejímu souhlasu.
Náhodný svědek je sice skvělou zprávou pro Ondřeje, ale špatnou zprávou pro stovky /tisíce?/ českých dětí, které jsou pravidelně bité, zanedbávané, ponižované či znásilňované ve svýchrodinách bez toho, aby se o jejich utrpení někdo věděl anebo jej aspoň tušil. Čí je to chyba? Může za to systém sociálně-právní ochrany dítěte? Je to chyba konkrétních úředníků, od sociálního
pracovníka po pediatra? Stala se vůbec nějaká chyba? Odpovědi na tyto otázky by mohloposkytnout podrobné prozkoumání role jednotlivých institucí a jednotlivců po vzoru „public investigations“ v Anglii. Byla by to podobná reflexe anebo „kontrola“ jaká se děje například vnemocnicích kdy dojde ke zdravotní újmě anebo úmrtí pacienta. O podobné kontrole jsem však neslyšel dokonce ani v případech, kdy k úmrtí dítěte v důsledku týrání či zanedbání došlo tak řečenopod dohledem státního orgánu, pověřeného jeho ochranou.
Hypotetické šetření případného selhání institucí a jednotlivců by samozřejmě mohlo dojít i k
závěru, že matka svoje dítě týrala tak rafinovaně a skrytě, že ho nešlo standardními cestami odhalit
ani mu zabránit. I kdyby tomu tak bylo, selhání odpovědných autorit je více než evidentní z dalšího
postupu. Namísto kompetentího a důvěrného postupu zaměřeného na co nejintezivnější anejúčinnější pomoc dítěti, se chlapci dostalo nechtěné pozornosti široké veřejnosti prostřednictvímtelevizních obrazovek. Vysílání obrázků v těch nejvíce ponižujících pozicích jaké si člověk můžepředstavit, musí vyvolat stud a ponížení nejen jeho samotného (když se na to bude dívat třeba jako dospělý), ale i každého slušného diváka. A aby toho nebylo málo, senzacechtiví novináři a jejich
senzacechtiví diváci se mohli sytit dál. K ukazování skandálních obrázků konkrétního bezbranného
a strápeného človíčka, bulvární média přidali i jeho výpověď na policii. Rozšířila jí prý osoba ze
odboru sociální péče. Pokud tomu tak opravdu bylo, úřední moc tomuto chlapci posloužila skutečně
výtečně. Nejen, že ho byla schopna ochránit před téměř určitým tragickým koncem jen díky velké
náhodě, ale zpřístupnila nejbolestivější chvíle z jeho krátkého života. Chvíle, kterých se i díky
bulvárnímu tisku bude jen velmi těžko zbavovat a s kterými bude veřejně(!) spojen kamkoli
povedou jeho cesty, ať už se to bude týkat školy anebo nové rodiny či nových vztahů v dětství či
dospělosti. Je paradox, že právo kterému nebylo odepřeno slavnému hudebnímu skladateli, je
upíráno bezbrannému dítěti, jehož důstojnost a sebeúcta se teprve vytváří. Dalším paradoxem je, že
v momentu kdy řada veřejných osob kritizuje výstavu ´Bodies´ malému Ondřeji se veřejného
zastání téměř nedostane. Má snad úcta k živým menší cenu než úcta k mrtvým?
Ondřejova téměř sestra, která prý nemá žádnou identitu ani minulost, by o tom, co je vnašem státě možné, mohla zřejmě hodně vyprávět. Mohla, kdyby z Klokánku, tedy z instituce oficielně pověřené „sociálně právní ochranou dítěte“, neproklouzla otevřeným oknem. Snad bude
mít štěstí na hodné lidi.

vyšlo v MFDnes