MNOHO LIDÍ SI PLETE PROFESI PSYCHOLOGA A PSYCHIATRA, JAKÝ JE MEZI TÍM ROZDÍL ?
Obecně platí že psychiatr musí být lékařem, čili musí vystudovat medicínu. Psycholog vystuduje obor psychologie třeba na Filozofické fakultě, a pacienty (klienty) léčí pouze v případě, když je klinickým psychologem. Pokud je klinický psycholog a  psychiatr zároveň i psychoterapeutem, dělají v podstatě stejnou práci. Až na to, že psychiatr jako lékař, může pacientům, na rozdíl od psychologa, ordinovat i léky.

VY SÁM VŠAK SVÉ PACIENTY UPOZORŇUJETE, ŽE JIM PRÁŠKY PŘEDEPISOVAT NEBUDETE, PROČ?
Já samozřejmě někdy medikace předepisuji, hlavně v akutní fázi deprese či úzkosti, ale v případě že se pacient či pacientka rozhodne pro systematickou psychoterapii, tak medikování přenechávám kolegům. V systematické psychoterapii, na rozdíl od krizové či krátkodobé psychoterapie, kde se hlavně jedná o podporu zdravých obranných mechanizmů člověka (psychoanalyticky řečeno o posilování ega),  jde hlavně o terapeutický vztah. Tento vztah je samozřejmě jiný, když terapeut z pozice nezpochybnitelné autority podává nemocnému jakési „zázračné“ preparáty, které ho mají samy zbavit jeho utrpení, než, když se terapeut vydá s pacientem na cestu sdílení a společného objevování příčin a východisek jeho utrpení.

KDE PŘÍČINY PSYCHICKÉHO UTRPENÍ NACHÁZÍTE?
Tyto příčiny zpravidla nacházíme právě v tom unikátním terapeutickém vztahu. A jedině v takovém vztahu je možné je také napravit anebo odstranit. Ať už se jedná o nespokojenost se sebou, nechopnost mít sám sebe rád, mít rád jiné lidi, naplňovat svůj intelektový a kreativní ponteciál, potřebu ubližovat si anebo ubližovat svým blízkým, neschopnost navazovat a udržovat sociální vazby, nebo být jednoduše fyzicky zdravým a odolným jedincem, u všech těchto, a mnoha dalších životních handicapů, můžeme jejich příčiny vystopovat, a znovu je i zažít v blízké interakci, v terapeutickém vztahu. My, psychoanalyticky vzdělávaní psychoterapeuti věříme, že je tomu tak proto, že tyto poruchy také ve vztahu vznikly. A to pravděpodobně v tom nejranějším vztahu, mezi pacientem, když byl malým dítětem a jeho maminkou anebo světem, který jí reprezentoval. Ať už v té době chybělo pacientovi cokoli, může to v řízeném a kontrolovaném vztahu s terapeutem znovu prožít a doplnit, napravit.

NEMYSLÍTE SI, ŽE PRÁŠKY MOHOU TYTO PORUCHY ODSTRANIT?
O odstranění duševních poruch myslím už dnes nikdo nemluví, spíše se jedná o poskytnutí úlevy, která však může samozřejmě trpícímu člověku či jeho okolí, může někdy zachránit i život. Praxe ukazuje, že čím více lékaři předepisují psychofarmaka, tím více  narůstá výskyt psychiatrických diagnoz, což mimo jiné dokládá, že tato farmaka mají pouze symptomatický, nikoli kauzální efekt. To znamená že příčiny příznaků neodstraňují, nýbrž tyto příznaky částečně a někdy bohužel na úkor vzniku nových příznaků, potlačují.  Hromadné až paušální podávání třeba antidepresiv na nové diagnozy, které se účelově objevují,  slouží na jedné straně farmaceutickým firmám, na druhé straně lidem, kteří z těchto firem profitují, mezi nimi samozřejmě najdeme předepisující lékaře. Psychiatři bez slušného psychoterapeutického vzdělání jsou navíc tlačeni nejen zvenku prostřednictvím farmaceutických gigantů, ale i zevnitř, svou vlastní bezmocí z nedostatku psychoterapeutických dovedností a “narcistickou” potřebou cítit se (vše)mocnými autoritami.

TAKŽE NEJSTE ZASTÁNCEM TZV.BIOLOGICKÉ PSYCHIATRIE…
Dělení psychiatrie na biologickou a psychoterapeutickou je pozůstatek totalitní sovětské „vědy“. Je přece jasné, že vlivy pod kterými se ještě několik let po narození mozek dítěte vyvíjí, nepůsobí ve vzduchoprázdnu, ani se neuplatňují prostřednictvím nějakých magických sil. Současná věda dává čím dál více odpovědí na to, že kognitivní a emoční vývoj člověka /popsaný v mnoha teoriích slavných psychoanalytiků/, má základ v růstu a fungování neuronových sítí v mozku, ostatně tak jak to S.Freud předpokládal. Dnes už víme, že tyto sítě jsou snad složitější než náš vesmír. Formativní význam prvních emočních prožitků v životě člověka prokazuje i vysoká neuroplasticita. Mozek je hlavně v prvních letech “use dependent“, to znamená, že se formuje se podle toho jak ho dítě a matka ve vztahu s vnějším prostředím používají. Teorie ukládání implicitních nebo emočních paměťových stop v jedné z nejstarších oblastí mozku-amygdale- stejně tak jako objev  “mirror neurons“, dokazuje, že kategorie jako nevědomí nebo třeba empatie či mentalizace nejsou zdaleka abstraktní pojmy, ale mají svůj neuro-fyziologický a neuro-anatomický podklad. Freud by měl z obrovského rozvoje neurověd asi obrovskou radost, protože by nacházel důkazy proto, co celý život tvrdil, že psychoanalýza je vlastně aplikovaná neurověda.

Z TOHO CO ŘÍKÁTE VYPLÝVÁ ŽE OVLIVŇOVÁNÍ V DĚTSTVÍ MŮŽE MÍT PRO JEDINCE CELOŽIVOTNÍ VÝZNAM, PLATÍ TO I V PŘÍPADĚ DĚTSKÉ PSYCHOANALYTICKÉ PSYCHOTERAPIE?
Ano, přesně tak. Tím, že se nám dítě otevře v terapii dává nám vstupenku do svého vnitřního světa. Jeho postoje vůči okolí, k rodičům a k sobě samotnému, stejně jako i pocity i tzv.sociální dovednosti či intelektové schopnosti tak máme šanci ovlivňovat jaksi zevnitř. Na rozdíl třeba od vychovatelů, kteří se dítě snaží korigovat a formovat spíše zvenku, vnějšími pozitivními či negativními tlaky. To, aby se nám dítě otevřelo a dovolilo vstoupit do svého vnitřní reality, která je stejně, někdy i více relevantní, jako vnější realita, není samozřejmě jen tak. Musí však tomu předcházet důvěra a vztah. Dítě vždy vycítí, nakolik jsme v projevování empatie, porozumění a především zájmu o to co se s ním a hlavně v něm děje autentičtí, opravdoví, anebo  naopak falešní a povrchní.
Vztah je počátkem a podmínkou vnitřní, psychické změny, od které se odvíjejí všechny vnější projevy a chování dítěte. V případě psychoanalytické psychoterapie s dětmi máme na rozdíl od terapie s dospělými tu velkou výhodu, ale také o to větší zodpovědnost, že všechny změny v dítěti se odehrávají  za plného provozu, v průběhu jeho emočního a tělesného a sociálního růstu. V případě že je tento růst zablokovaný, může ho psychoterapie dokonce nastartovat, což má samozřejmě pro dítě ale hlavně pro jeho okolí často nečekané důsledky.

STANE SE TŘEBA , ŽE  RODIČE PŘESTANOU DÍTĚ NA TERAPII PAK VODIT?
Ano, stává se to. „Nastartované“ dítě pak nutí ke změně celou rodinu, což rodina ne vždy unese. Proto je nevyhnutná blízká spolupráce terapeuta s rodiči. V optimálním případě dojde ke kombinaci individuální psychoterapeutické práce s rodiči s psychoterapií dítěte, anebo paralelní zahájení systémové rodinné terapie. Ve svém důsledku je však dětský psychoterapeut podobně závislí na rodičích svého pacienta, jako je on sám. Na druhou stranu, je to zkušenost, která se dá a má s malým pacientem smysluplně sdílet.