V málokteré situaci se dospělí cítí tak bezbranně, jako když nad malým dítětem ztrácí
kontrolu a moc. Emoce, které se v interakci s nepodrobivým, svéhlavým, negativistickým
dítětem prožívají, patří k těm nejhůře kontrolovatelným. Nicméně, negativizmus a vzdor
dítěte má v jeho vývoji místo nedlouho po narození.
Na základě dlouholetého pozorování chování a zkoumání postojů dětí novorozenců a
kojenců přišel americký vývojový psychoanalytik René Spitz k závěru, že první negativizmus
je nejvyšším intelektuálním a semantickým výkonem v raném dětství (R.Spitz, 1965).
Projevování negativizmu má významější vliv na raný vývoj dítěte, než projevování „ano“,
které je méně složité a komplikované jak pro dítě, tak pro pečovatele. Místo „ne“ je ve vývoji
dítěte taktéž zřetelněji sledovatelné a ohraničené, než vývoj schopnosti vyjádřovat souhlas.
Schopnost dítěte formulovat „ne“ podle Spitze napomáhá dítěti uvědomit si oddělenost od
okolního světa. První negativizmus, který předchází formulování souhlasu, spojuje Spitz
s extenzí krku při odvrácením dítěte od prsní bradavky, která fyziologicky vývojově předchází
flexi.
Neverbální a později verbální formulování „odporu“ vůči dospělé autoritě umožňuje
dítěti v prvním a druhém roce života vytvořit ohraničené self, které je spojeno s dosažením
pocitu oddělenosti, autonomie, sebe-vědomí a sebe-kontroly. Fyziologický vzdor dítěte
nadobudne nového významu při přechodu z dyadické symbiozy dítěte s matkou do triadického
vztahu s otcem ve stadiu vývoje, kterému u chlapců někdy říkáme obdodí oidipského vzdoru.
Odmítání a nerespektování otcovské autority probíhá ve jménu odporu syna proti ztrátě
nároku na matku, jako výlučného zdroje většiny pudového a narcistického uspokojení.
Konečné „ano“ dítěte nárokům genitální, nikoli perverzní, reality však není žádnou kapitulací,
nýbrž impulzem pro další vývoj. Po krátkém (zdá se, že čím dál kratším) období latence,
nastupuje období preadolescence a adolescence, kdy „ne“ dítěte nastupuje s novou silou,
razancí, směřovanou proti všem dospělým autoritám, jejich hodnotám a světu, které
reprezetují. Separačně-individuační proces je nekončící děj, který směřuje k oddělení se dítěte
od rodičovských postav a jejich vnitřních reprezentací. V případě přejících „subjektivních“ a
„objektivních“ okolností vede úspěšná internalizace tohoto cíle k založení autonomní a
sociálně úspěšné osobnosti.
V duchu psychoanalytických vývojových teorií bychom mohli shrnout, že dosažení
rovnováhy mezi „ne“ a „ano“ je vývojovým úkolem, který odpovídá hledání rovnováhy mezi
slastí a realitou, mezi splynutím a nezávislostí a mezi omnipotencí a přizbůsobením se.
Maladaptivní opoziční postoje a chování v dětství
Aktivní či pasivní opozice dítěte vůči dospělým autoritám představuje vzorec chování,
se kterým se můžeme setkat napříč vertikální-vývojové i enviromentální roviny. S použitím
integrativního modelu týrání dítěte podle Belskyho (Pöthe, 1999), bychom si opoziční chování
dítěte mohli rozdělit do následujících skupin:
1. Opoziční postoje a chování na úrovni makrosystému.
-patří sem například opoziční chování dětí v kontextu chování některých etnických a
národnostních skupin v rámci většinové společnosti, chování dětí v rámci skupin
s útočnou rasistickou ideologií, a pod..
2. Opozoční postoje a chování na úrovni exosystému
- vůči konkrétním pedagogickým nebo místním autoritám, vůči instituci školy, a pod..
3. Opoziční postoje a chování na úrovni mikrosystému
-vůči jednomu nebo oběma rodičům, příp.jiným rodičovským autoritám
Formy a trvání tzv.opozičního chování dítěte záleží na mnoha okolnostech. Vedle
konstituční (genetické) a sociálně-kulturní charakteristiky dítěte, hraje roli i osoba dospělé
autority. Opoziční chování totiž z definice zahrnuje minimálně dvě osoby, t.j. dítě a jeho
„opozičního“ partnera. Postoje „opozičních partnerů mohou být klíčem pomáhajícím pochopit
vzdorovité chování dítěte, které se na jedné straně vymknulo veškeré vnitřní či vnější
kontrole, na straně druhé se dostatečně nerozvinulo nebo vymizelo. Vymizení opozice
v myšlení a chování dětí hrozí rozvojem osobnosti, která se pasivně i aktivně zcela podřizuje
požadavkům prostředí. Tyto osobnosti mají podle Donalda Winnicotta tzv.falešné self.
(D.W.Winnicott, 1974).
Na opačném pólu chování, vědomých a nevědomých postojů dítěte je pasivní a aktivní
negativizmus, který ve vyšším věku může přerůst v antisociální chování v rodině a mimo
rodiny a delikvenci. Z klinického hlediska hodnotíme podobný stav jako „Poruchu opozičního
vzdoru“. Tato porucha je charakterizovaná v MKN jako „výrazně vzdorovité, neposlušné,
provokativní chování“, které má být jasně „mimo rámec normálního chování pro dítě stejného
věku a stejného socio-kulturního zázemí“, dále se píše, že děti s touto poruchoumají tendence
„vzpírat se pravidlům a požadavkům dospělých“ a dokonce, „trápit druhé“, dále mají mít
tendence být „zlostné, podrážděné, a snadno rozzlobené druhými, které často obviňují ze
svých vlastních chyb a nesnází“,…“mají nízkou frustrační toleranci a podněcují konfrontaci“.
Se „vzdorovitým, agresivním, negativistickým a nepodrobivým“ chováním se můžeme setkat i
v rámci klinických poruch, kterých společným jmenovatelem je tzv. externalizující chování
(Atkinson, Zucker, 1997). K „externalizujícím“ poruchám řadit i diagnozy: Porucha reaktivní
příchylnosti, Porucha pozornosti s hyperaktivitou, Socializovaná a Nesocializovaná porucha
chování. Bez ohledu na konkrétní diagnozu se opoziční chování dítěte uplatňuje buď
neselektivně , tedy bez konkrétního vztahového či situačního rámce, nebo selektivně, t.j
výhradně vůči určité osobě nebo skupině osob, či konkrétní instituci.
Následující klinické příklady ukazují některé z možných dynamik, které se při vzniku
a rozvoji opozičního chování uplatňují.
Terezka
Obrátila se na mě matka šestiletého děvčátka, jménem Terezka. Dle matky se Terezka
v posledních měsících zcela změnila z milého, ochotného a veselého děvčátka na neposlušné,
nespolupracující, odmlouvavé a hádavé „zlobidlo“. Terezka odporuje téměř ve všem, co jí
rodiče řeknou nebo o co jí požádají. Zašlo to až tak daleko, že si odmítá mýt zuby, dělá
„scény“ při každém jídle a rozpláče se zakždým, když i není po jejím. Pokud si matka byla
schopna vybavit, zpočátku se hlavní téma konfliktů odehrávávalo kolem školy. Do nástupu do
školy byla Terezka doma s mámou a o tři roky mladším bratrem. Rodiče jí vychovávali
k samostatnosti a podporovali její vlastní nápady a názory. Na nástup do první třídy se
dlouho těšila a systematicky připravovala. Její nadšení však upadlo hned po prvních týdnech
vyučování, kdy se, podle matky, nebyla schopna přizpůsobit nárokům třídní učitelky.
Pedagožka, paní v důchodovém věku, jí opakovaně vytýkala, že jí skáče do řeči, že se hlásí
bez vyzvání, nebo jí dokonce opravuje. Latentní konflikt vyvrcholil, když jí učitelka ostatními
dětmi označila za lhářku za to, že si zapoměla doma sešit s úkolem. Sebevědomá Terezka si to
nenechala líbit a s učitelkou se ostře pohádala. Od té doby byla dětem ve třídě dávána za
negativní příklad. Učitelka děti dokonce nabádala, aby říkali, co se jim na chování Terezky
nelíbí. Ve snaze vyhnout se dalším útokům na sebeúctu a sebedůvěru začala Terezka odmítat
dělat úkoly a později i chodit do školy.
Pracovní hypotéza:
Pasivní, později aktivní odpor proti ponižování ze strany učitelky se přenesl na odpor vůči
rodičům, kteří při své bezmocnosti „donutit“ Terezku chodit do školy, začali používat
podobné metody jako paní učitelka. Jejich nekompromisní postoje se čím dál více stupňovaly.
V očích své dcerky se stali spojenci sadistického objektu, protože podcenili míru její
narcistické traumatizace.
Elenka
Čtyři a půl letá Elenka byla prvním dítětem svých adoptivních rodičů. Svoji biologickou
maminku viděla naposledy při porodu. Po tříměsíčním pobytu v kojeneckém ústavu si jí
vybrala rodina, která jí z nezjištěných důvodů po půl roce vrátila do ústavu. Po pár měsících
se dostala do další rodiny, která sejí po dvou měsících opět vzdala. Než Elenka ve třech
letech definitivně zakotvila v adopci u svých současných rodičů, stihla být přijata a odmítnuta
ještě jednou rodinou. Bezdětní rodiče absolvovali zvláštní přípravu, která jim po
několikaměsíční „zkoušce“ pomohla rozhodnout se pro osvojení. Adaptace v současné rodině
proběhla bez větších potíží, navzdory tomu, že Elenka byla „vyjímečně živé“ dítě, které
vyžadovalo zvýšenou péči a pozornost okolí. Běžné „trucování“ a impulzivita začaly přerůstat
výchovné možnosti rodičů krátce před čtvrtými narozeninami. Při sebemenším konfliktu
s mámou nebo tátou se Elenka neubránila záchvatům zuřivého vzteku, při kterým se házela o
zem nebo bila hlavičkou o podlahu. Na denním pořádku byly „hysterické“ záchvaty při
nakupování, stejně jako odmítání vykonávat činnosti, které již měla před tím dlouho osvojené.
Tvrdě vyžadovala asistenci matky při utírání zadečku na WC anebo trvala na tom, aby byla
při večeři krmena. Jindy naopak chtěla dělat všechmo sama. Momenty napadání a odmítání
rodičů, byly bleskově střídány momenty, kdy se imperativně dožadovala jejich přítomnosti a
péče anebo se chovala jako „andílek“. Stávalo se, že se „zničehonic“ vymkla mamince
z náručí a začala jí mlátit ručičkami do břicha. Vlídná slova, hlazení a silené objímání se
zdály být stejně neúčinné jako výhružky a tresty. Rodiče se rozhodli vyhledat moji pomoc v
situaci, kdy začali pochybovat o správnosti svého rozhodnutí vzít si Elenku do adopce.
První návštěvy Eleny v mé pracovně probíhali za dramatických okolností. Holčička se
od maminky obtížně oddělovala, ale v momentu jejího odchodu zůstala zcela klidná, až
netečná. Vzorec chování s rodiči se opakoval i v mé ordinaci. Elenka moji asistenci při hře
střídavě odmítala a vyžadovala. Po té co jsem jí vysvětlil pravidla, za kterých si můžeme
spolu hrát, začala dělat všechno opačně. Na moji snahu zabránit jí v okopávání zdí a
nábytku, reagovala zuřivým kousáním, kopáním a křikem. Nabídnuté hračky rozhazovala po
místnosti, plastikové panenky defermovala a čmárala po nich černou fixkou, přičemž se ptala
jestli se ještě dají opravit.
Pracovní hypotéza:
Agresivní chování Elenky můžeme chápat jako komplex psychických obran, které vznikly jako
reakce na emoční strádání v důsledku vícenásobného odmítnutí ze strany rodičovských
objektů. Destruktivní chování Elenky mohli na jedné straně sloužit jako obrana před
opakováním minulých traumat ve vztazích, kde byla přijata, milována a odmítnuta. Na straně
druhé mohly opoziční postoje plnit ještě další účel. Tím bylo testování své vlastní hodnoty.
Soustavným narušováním pravidel a hranic si Elenka mohla zkoušet jak dalece ještě může
zajít, abychom jí ještě měli pořád rádi. Jakoby si při tom v duchu říkala: „jestli mě ani po
tom, co jsem jim udělala, neodmítnou, možná mně opravdu přijímají a neopustí, nebo jestli
mě ani po tomhle neopustí, může si být jistější jejich láskou“. Nevědomý zápas Elenky o
nalezení vlastní hodnoty se stal zápasem o její přežití v rodině. Možná nebyla náhoda, že
Elenčiny rodiče vyhledali odbornou pomoc ve chvíli, kdy si odhodláním milovat a přijímat
svoje dítě takové jaké je, nebyli zcela jisti.
Roman
Rodiče osmiletého Romana se rozvedli, když mu bylo šest let. Roman si vzpomene, že jednou
v létě táta zbalil svoje věci do dvou černých tašek, přišel za ním do pokojíčka a řekl, že už
s ním a s maminkou nebude bydlet, protože se někam stěhuje. Zaraženému chlapci ještě
dodal, že se se budou nadále kamarádi, že se budou moci spolu hrát, ale už ne tak často jako
dříve. Ujistil ho, že se s tím souhlasí i maminka a protože chápe, že to „takhle bude lepší pro
všechny“. Od té chvíle se spolu viděli každý druhý víkend a každou středu odpoledne. Máma
si dala záležet na tom, aby se Romanovi zdálo, že se nic nezměnilo, že žijí „v podstatě“ stejně
jako před tím. Roman jí uvěřil, že jim může být spolu dokonce lépe, protože budou mít na sebe
více času. Byl také vděčný, že je táta nosí na fotbal, že mu koupil nový lyže a jezdí spolu na
hory. Matka se občas snažila se synem pohovořit o tom, jak odchod otce prožívá, ale měla
dojem, že on je v pohodě a nechtěla mu to kazit. Asi po jednom roce se Roman začal chovat
„divně“. Chodil pozdě ze školy a nedovedl vysvětlit, kde byl. Matce neustále lhal, a když ho
„nachytala“ tak nedovedl vysvětlit proč to dělá. Nepochopitelné bylo, že lhal, i ikdyž dostal
dobrou známku, zatajoval věci, za kterou mu nehrozilo potrestání. Když s ním matka
promluvila, tak se na chvilku polepšil a pak podváděl dál. Matka si nakonec nemohla být jista
ničím co jí říká, protože jí lhal téměř ve všem. Na konfrontaci reagoval lítostí a pláčem, ale
vypadal, že nad svým chováním nemá žádnou vědomou kontrolu. Systematicky dělal přesný
opak toho, na čem se s mámou dohodli, ať už se to týkalo školy nebo domácnosti. Lhaní a
podvádění se postupně přeneslo i na otce, který s ním „ztratil společnou řeč“.
Pracovní hypotéza:
Aktivní a pasivní negativizmus dítěte vůči rodičům se pravděpodobně rozvinul jako důsledek
afektivního přenesení. Roman dával tímto způsobem nevědomě najevo odpor a nesouhlas
proti jednání rodičů, kteří se za jeho zády rozhodli podstatně změnit jeho život. Protože
projevení hněvu na rodiče za jejich „tajnou dohodu“ nebylo v důsledku jejich popření a
racionalizace Romanovi umožněno, „pomohl“ si jinak. Svůj hněv a zklamání dával najevo
prostřednictvím toho, že je podváděl a že jim lhal.
Maladaptivní opoziční chování rovněž často vzniká v kontextu sourozenecké rivality,
například při narození mladšího sourozence, v případě příchodu nového partnera matky či
otce do rodiny, nebo jako důsledek psychické, sexuální či tělesné traumatizace dítěte.
Terapie opozičního chování
Indikací návštěvy ordinace dětského psychoterapeuta jsou situace, kdy se opoziční
chování vymyká vnitřní kontrole détěte a vnější kontrole jeho okolí. Zpravidla k nám děti
přicházejí prostřednictvím svých dospělých zástupců. V první linii posloucháme stesky
rodičů, učitelů, institucí, případně jiných pečovatelů a vychovatelů, Jejich sdělení a postoje
jsou většinou podbarvené negativními emocemi, hněvem, bezmocí, lítosté a hlavně
bezradností. Očekávání rychlé nápravy, která by souvisela se záchranou prospěchu, případně
vztahů v rodině. Pod tlakem rodičů přinést výsledky hned, nebo nejpozději za měsíc, cítíme
ještě před začátkem léčby silnou protipřenosovou potřebu tomuto tlaku se bránit.
Dítěti samotnému je před návštěvou u nás sděleno, že k nám „musí“, kvůli tomu, že
zlobí, že sním něco není v pořádku. Dítě nás tak od začátku bude vnímat jako další poučující,
odsuzující, nebo trestající osobu. Svoji návštěvu může chápat jako svoji kapitulaci vůči
dospělým autoritám, případně jako trest za svoje zlobivé chování. Spojuje nás s opozičními
partnery, ono si nás samo nemohlo vybrat. Ze samotné definice jeho „diagnozy“ vyplývá, že
ochota spolupracovat s námi na začátku terapie bude spíše nízká.
Tyto okolnosti nám dávají poměrně málo možností jak si získat jeho důvěru pro
terapii, tedy důvěru pro nový vztah. (Boj o důvěru dítěte nás bude ostatně doprovázet
v průběhu celé léčby). V zájmu vytvoření terapeutické aliance se snažíme komunikovat s tou
částí self (vědomovou reprezentací sebe) dítěte, která vzniklým stavem nejvíce trpí. Dítěti
dáváme najevo, že se o něj nezajímáme pouze perspektivou stížností jeho rodičů nebo učitelů,
ale především přes perspektivu jeho vlastního utrpení, a to bez ohledu na to jak je hluboce jej
dítěte schovává pod krunýřem opozičních postojů a projevů ve formě urážek, ironie nebo
nekonečné netečnosti.
Podmínkou oslovení zranitelné a zraňované částí self dítěte je vytvoření
nehodnotícího a výchovně nezaujatého mentálního prostoru mezi námi a dítětem. Tento
prostor by měl být co do nejvyšší míry chráněn před inteferencemi okolí a stejně tak jako před
naší vnitřní nevědomovou realitou, v podobě protipřenosových pocitů. Ty jsou na začátku
léčby do velké míry výsledkem informací ze strany dospělých, kteří nám „zakázku“ zadali.
Protipřenos je často charakterizován strachem z toho, že rodiče „stáhnou“ dítě z terapie dříve,
než mu dokážeme pomoci, čímž mohou rovněž ohrozit naší profesionální prestiž (narcistická
hrozba) a zdroj příjmů. Abychom podobným protipřenosovým pocitům pokud možno
předešli, měli bychom se s rodiči domluvit o pravidlech, cílech a průběhu léčby ještě před
jejím zahájením. Při úvodních rozhovorech s nimi věnujeme pozornost zdrojům jejich
motivace vodit své dítě do léčby, stejně jako vnitřní dynamice rodiny vztahů z pohledu dítěte.
Uvědomujeme si při tom, že naši schopnosti porozumět pocitům jejich dítěte na jednu stranu
vítají, na straně druhé nám jí nevědomě závidí a žárlí na ní. Skutečnost, že svého chlapečka či
holčičku „musí“ vodit k odborníkovi mohou vnímat jako důkaz svého selhání. K udržení
jejich motivace je proto užitečné, předem se domluvit se na pravidelních schůzkách s nimi
v měsíčních, později v dvouměsíčních intervalech.
Mnohé protipřenosové pocity v terapii vzdorovitého dítěte jsou výsledkem odrazem
jeho z definice negativistického chování vůči nám. V případech sociálně-patologického
chování se do našich postojů promítají pocity strachu o zdraví či život dítěte, nebo jeho okolí,
včetně obav o naše vlastní bezpečí. Nejlepším prostředkem prevence agování svých
protipřenosových pocitů v interakci s dítětem, je samozřejmě jejich kontinuální uvědomování.
Tomu se nejlépe daří tehdy, když pracujeme v týmu lidí, s kterými se můžeme o své pocity
podělit a dostat zpětnou vazbu. Práce v týmu je nepostradatelná především v situacích, kdy
jsou naše pocity ve vztahu k rodičům velmi intenzivní, což se stává například v případech
týraných nebo zanedbávaných dětí.
Není pochyb o tom, že efektivně mu můžeme pomáhat pouze v případě, kdy se
necítíme sami ohroženi. Vytváření terapeutické aliance jde proto ruku v ruce se stanovením
minimálních pravidel, za kterých jsme schopni a ochotni s dítětem pracovat. Dítěti by mělo
být před začátkem léčby a v jejím průběhu jasně stanoveno, kam může se svojim chováním
zajít, abychom mu byli schopni pomáhat. Rozumným limitem, který by se dítě mělo učit
respektovat, je pocit našeho osobního bezpečí a bezpečí našich osobních věcí, například
zařízení pracovny. Hranice stanovuje s vědomím, že malí pacienti je budou z povahy svých
intrapsychických konfliktů neustále atakovat a snažit se rozšiřovat.
Jeho přímé a nepřímé útoky na naši fyzickou a mentální integritu v nás samozřejmě
nemůžou nechat chladnými. Být „nad věcí“, když na nás malý „zloduch“ plive, nebo obtiskuje
podrážku svých bot na zdi pracovny, by bylo nejen kontraproduktivní, ale i
nevěrohodné.Předstíranou neutralitu by si dítě mohlo vysvětlovat jako absenci skutečného
zájmu a emoční angažovanosti. Pořádně se na něj naštvat by naopak znamenalo, že nic
nepředstíráme a na nic si nehrajeme. Opoziční dítě nám lehce odpustí technický prohřešek,
například neplánovanou absenci, či zpoždění, pokud cítí, že nám na něm opravdu záleží.
Jedním z prostředků psychické změny, cíle každé psychoanalytické léčby, je umožnit
dítěti vytvoření zkušenosti, že se na sebe můžeme zlobit bez toho, aby to znamenalo konec
našeho vztahu. Sezení, ve kterých nás atakuje, jsou následovány sezeními, ve kterých si může
zažít to, že jsme mu opět nadále k dispozici a ochotně ho přijímáme. Poskytujeme mu tak
zkušenost, že objekt, o který se opírá, je dost silný na to, aby přežil jeho úzkost a bezmoc
vyjádřenou agresí. Prožitek, který v jeho vývoji mohl chyběl, umožní nastartovat v dítěti další
stadium jeho psychického vývoje, ve kterém bude druhou osobu vnímat méně jako selfobjekt
a více jako reálný vnější objekt. Vývojově méně zralé obranné strategie, jako jsou splitting
(štěpení), narcistická omnipotence, popření a projektivní identifikace, jsou tak postupně
nahrazovány zralejšími obrannými mechanizmy. Děje se tak prostřednictvím jejich
internalizace a identifikace v rámci přenosového vztahu. Příkladem opouštění nezralých
obranných strategií v terapii je následující příklad z terapeutické sesse sedmiletého chlapce.
Patrik
Patrika přivedli rodiče kvůli neshodám ve škole i doma. Chlapec se podle nich
neustále vyhýbal odpovědnosti za svoje slova a činy, požadoval, aby bylo všechno podle jeho
představ, odmítal se podřizovat příkazům učitele a rodičů. Na kritiku či jakoukoli výtku
reagoval nepřiměřenou verbální i fyzickou agresí, rozbíjel nábytek nebo kolem sebe
rozhazoval hračky. Záchvaty zuřivosti pravidelně střídali stavy apatie, uzavírání se do sebe,
odmítání jakékoli komunikace či kontaktu s kýmkoli. Událostí, která předcházela návštěvu
rodičů u mne, byla Patrikova hádka s učitelkou, která po něm žádala opravu špatně
napsaného úkolu. Patrik začal na učitelku křičet a vulgárně jí nadávat. Po dramatické hádce
utekl z hodiny domů, zamknul se do pokoje a deset hodin z něho odmítal vyjít.
Patrik docházel do terapie za cenu velkého vypětí na straně rodičů i terapeuta.
V hodinách se choval střídavě agresivně, házel po mně hračky, plival, kopal do zdí, šplhal na
okenní rám, zavíral se na WC anebo do výtahu a podobně. Stavy neřízené agrese se střídaly
s ignorováním mojich otázek, mé fyzické přítomnosti, schováváním se za postel, otáčením se
zády a útěky z ordinace.
Jednu sessi si Patrik všimnul nového přírustku do mé pracovny- otáčivého křesla.
Okamžitě na něj vyskočil, a začal se točit. Protože křeslo bylo nastaveno výše, než mu
vyhovovalo, začal ho celou silou stlačovat dolů. Po několika pokusech snížit jeho výšku se
Patrik zdál čím dál více frustrovaný. Jeho marnou snahu jsem se rozhodl komentovat slovy:
„to křeslo ti nejde stlačit, protože si lehký….k tomu, abys ho dokázal stlačit, stejně jako já,
musíš počkat pár let, až budeš stejně silný nebo silnější jako já…“. Patrika moje poznámka
dle očekávání značně rozladila. Do konce hodiny zůstal „trucovat“ ve „svém“ křesle otočený
zády ke mně. Jeho psychickou bolest jsem chápal jako výraz střetu s genitální realitou. Jeho
uzavření se do sebe jsem rozuměl jako projevu narcistické omnipotence, ve které může dle
libovůle realitu popírat anebo měnit podle svých potřeb. V tomto významu jsem mu nabídnul
několik empatických interpretací, podobně jako jsem tomu činil již v předešlých sezeních.
Tentokrát však Patrik z pracovny neutekl. Těsně před koncem sesse se otočil směrem ke mně
a s povzdechem konstatoval: „ano, myslím, že budu muset ještě hodně vyrůst…“.
Opouštění nezralých psychických obranných strategií, jako je narcistická omnipotence
nebo projektivní identifikace, znamená, že dítě může své negativní myšlenkové a emoční
obsahy prožívat v symbolické, tedy v neohrožující kvalitě. Vědomé propracování a explorace
intrapsychických konfliktů postupně čím dál více zabráňuje jejich agování (nevědomého
přehrávání) v terapii a mimo ní. Dosažené psychické změny tak mohou vést k ústupu
maladaptivního chování a postojů a tím i ke zlepšení vztahů dítěte v rodině a v instituci.
Především z pohledu hlavní indikace léčby opozičního dítěte nelze tento výsledek léčby plně
docenit. Na druhé straně je potřebné připomenout, že význam psychických změn dosažených
v procesu psychoanalytické léčby dítěte, bezprostřední a krátkodobý vztahový rámec dítěte
v mnohých směrech přesahuje.
Literatura:
Anthony J., E., Gilpin D., G., editors: Clinical Faces of Childhood, Vol.I, Jason Aronson Inc.,
Northvale, New Jersey, London, 1994
Atkinson L., Zucker J.K., ed.: Attachment and Psychopathology, The Guilford Press, NY,
London, 1997
Fonagy P.: Attachment theory and Psychoanalysis, Other Press, New York, 2001
MKN 10.revize, Duševní poruchy a poruchy chování, WHO, PCP, Praha, 2000
Pöthe P.: Dítě v ohrožení, 2.vydání, GplusG, Praha, 1999
Spitz R. : No and Yes. New York, International Universities Press, 1965
Vikár Gy., Vikár A.,: Dinamikus Gyermek Pszichiátria, Medicina Könyvkiadó, Budapest,
2001
Winnicott D.W..: Playing and Reality, Penguin Books, New Zealand, 1974
duben 2004