Úvod

Ještě dříve než se stihneme narodit, zaujmeme místo v mysli našich rodičů, ať si naše narození přejí či nikoli. Vstupujeme do vztahů, které následně rozhodují o naší existenci, vývoji a identitě nejen během dětství, ale i po velkou část našeho života. Postoje našich rodičů k nám se mění, do velké míry však zůstávají konsistentní protože se nejvíce odvozují od jejich osobní zkušenosti, zejména té, kterou získali ve vztazích s  vlastními rodiči.

Vstup dítěte do života rodičů nese sebou spousta možností i omezení. Otevírá vrata nejen do budoucnosti, ale i do minulosti, do dávno zapomenutých vzpomínek vlastního dětství, do prožitků s vlastními rodiči a citově významnými osobami. Rodičovství samo o sobě, zejména pokud se jedná o to první, je otřesem, které rodiče nutí zamyslet se, zhodnotit nebo přehodnotit vztahy s jeho rodiči a navštívit dávní emoční prožitky, včetně těch nejranějších pocházejících z doby, z které nemáme žádné vědomé vzpomínky ve smyslu tzv.deklarativní paměti.

 

Význam raného vztahu

Místo, které si matka pro svoje nenarozené a narozené děťátko ve své mysli vybuduje, závisí nejen na tom co zrovna se svým partnerem, otcem dítěte prožívá, v jaké je sociální či psychické podobě, ale také na tom, jakou specifickou zkušenost udělala se svojí matkou v době, kdy byla na její péči zcela závislá. Míra bezpečí a pohody, které na své dítě vyzařuje, podobně jako míra její empatie, porozumění a schopnosti tolerance k negativním emocím, závisí víc na jejich vnitřních, intrapsychických předpokladech, než na míře vnější materiální či informační podpory. Schopnost „kontejnování“ čili přijímání a transformování úzkostných a agresivních emocí dítěte, jsou mechanizmy, které nelze nacvičit ani anitrénovat. Je tomu tak i z toho důvodu, že tyto funkce raného vztahu probíhají  nevědomě a mimo volní kontrolu matky. Jejím základem a podmínkou je dobrá, nebo spíše „dostatečně dobrá“ raná emoční zkušenost, kterou matka prožila se svojí matkou. Žádná sebelepší „zdravotní či sociální“ péče tak nemůže výlučný vztah mezi dítětem a matkou (či jinou výlučně významnou osobou) v raném věku nahradit, a možná dokonce ani napodobit. Absence podobného výlučného vztahu, ve kterém by se dítě cítilo jako jedinečná, smysluplná a hodnotná bytost bohužel vede nejen ke zpomalení či zastavení jeho citového a sociálního vývoje, ale také nese v sobě velké riziko rozvoje nežádoucích a rizikových modelů chování a vztahů, na které společnost reaguje odmítnutím a vyloučením, což potenciálně vede k přenesení deprivaci i v další generaci.

Je to kvantita ale zejména kvalita interakcí mezi dítětem a matkou v prvních měsícícha letech života, která do velké míry rozhoduje o tom, jaká bude kvalita života dítěte, jaké bude mít vztahy, jak bude schopné uplatnit svůj vrozený tvůrčí potenciál i to, jakým bude sám rodičem. První měsíce a léta života dítěte jsou kritickým obdobím i z hlediska růstu a vývoje mozku. Mozek dítěte se totiž zdaleka nevyvíjí a neroste jen podle předem daného genetického scénáře, ale zejména podle toho, jak je „používán“ („use dependency“). Biliony spojení mezi mozkovými neurony v závislosti na četnosti stimulace vytvářejí „obvody“ pomocí kterých se jedinec nejen učí novým dovednostem, ale také si vytváří struktury (sítě) pro regulaci stresu, a všech emočních procesů, které vznikají jako reakce na to, co se s ním a v něm děje. V mozku dítěte, jehož úzkost není dostatečně a regulovaná a transformovaná na pocit bezpečí, čili „kontejnovaná“, se nevybudují potřebné neurální okruhy a centra, které by mu v budoucnosti nezabránily v tom, aby ho úzkost a smutek zcela zaplavili a ovládli ve formě závažných  duševních poruch. Dítě, které nemá zkušenost a maminkou, která by byla schopna a ochotna jeho strach či agresi přijímat dávat jim smysl a vracet v pozitivní formě, nemůže tuto funkci vztahu „internalizovat“ a tudíž ani se s ní identifikovat jako s „dobrým vnitřním objektem“, který ho v případě ohrožení ochrání a uklidní. Takové dítě může být celoživotně odkázané na vnější zdroje regulace své úzkosti a depresí v podobě vnějších „objektů“, osob, látek či mechanizmů, na kterých se stane závislé. Jeho chování, postoje a vztahy budou podmíněny strachem ze ztráty bezpečí a životní krize, v něm vyvolají psychický kolaps, což je vlastně regrese na nižší vývojová stadia, ve kterých není jedinec schopen samotně konat a dokonce ani myslet.

Vztah mezi matkou a dítětem, však není „jen“ místem emoční regulace, ale také místem, kde se dítě „naučí“ vnímat samo sebe jako samostatnou a důležitou bytost. Bytost, jejíž konání je motivováno konkrétními a rozpoznatelnými myšlenkami, touhami a pocity. Dítě si v bezpečném vztahu s matkou může osvojit zkušenost, že jeho akce nejsou náhodné a nesmyslné, ale že dávají smysl na základě toho, co prožívá, co cítí a na co myslí. Dítě tak může začít samo sebe vnímat jako někoho, kdo stojí za to, aby se někdo zajímal a dokonce cítil to, co samo prožívá.  Vzájemným sdílením a ovlivňováním „mentálních obsahů“ získává dítě pocit jedinečnosti a významnosti. Tím, že jeho akce v mysli jeho rodiče nejsou zrcadleny jako prázdné a náhodné akty zmatené či šílené mysle, dítě se naučí o svých pocitech přemýšlet a brát je na vědomí.

Pokud je raná péče jiná, než jen poskytování „hranic“ ve smyslu zákazů a příkazů, tedy pokud je dítěti zprostředkován obsah a možný význam jeho projevů (děláš to proto, že se zlobíš, že nemáš oblíbenou hračku, pláčeš protože se bojíš že tě zlý dinosaurus sežere, nemluvíš protože ti je líto, že …..) dítě má šnaci získat pocit vlastní smysluplnosti. Dítě se ve vztahu s empatickou a dostatečně afektivně naladěnou maminkou naučí rozeznávat svoje pocity, myšlenkové procesy, touhy, přání, fantazie, čili získá shcopnost „mentalizace“. Tato získaná, nikoli vrozená dovednost mu umožní, že  jeho strach, úzkost či hněv už nemusí být odsouzeni k tomu, aby je „odehrával“ v akci například formou hyperaktivního chování, přemís´tování těla (namísto mysle), útěk či napadání sebe či jiných. Mentalizující dítě v rámci bezpečné vazby s rodičem, či jinou osobou, bude moct o svých trápeních, frustraci či radostech přemýšlet, bude je schopné řešit ve své mysl, tedy na úrovni symbolické a nikoli mechanické či fyzické kauzality. To znamená, že k tomu, aby se zbavilo pocitu strachu z konkrétní osoby, jí nebude muset fyzicky napadnout, zneškodnit, ale bude si moct svůj strach uvědomit, přemýšlet o jeho opodstatnění ale i o následcích jeho potenciálního chování. Schopnost mentalizace, to jest porozumění tomu co se odehrává v jeho mysli a mysli blízké osoby, poskytně dítěti výhodu navazování at a udržování citové vztahů s jinými osobami. Schopnost uvědomění a představení (symbolické reprezentace) toho, co druhá osoba v určitou chvíli cítí a po čem touží, mu pomůže vyhnout se útoku na sebe na jedné straně, a napadení jiné osoby na straně druhé. Mentalizace se tak v určitém věku, přibližně kolem čtyř až pěti let, stane důležitým předpokladem sociálního chování, ale i toho čemu říkáme „morálního cítění“. Naopak její nedostatek zvýší riziko nefunkčního, třeba násilného řešení mezilidských konfliktů.

 

Násilné chování jako adaptace na trauma

K dosažení emoční a sociální zralosti, která se projevuje schopností vytvářet a udržovat uspokojující citové a sociální vztahy, musí dítě zažít alespoň jeden výlučný vztah, ve kterém by byla regulovaná jeho úzkost a byla vytvářena a potvrzovaná jeho smysluplná a oddělená identita. Jakkoli se podobná okolnost zdá běžná či dokonce triviální, naše klinická zkušenost ukazuje, že mezi našimi dětmi a dospívajícími existuje nečekaně vysoké procento těch, kteří podobný vztah zatím nikdy nezažili. Není mi známo a pokud vím ani reprezentativně zmapováno, jaké procento dnešních dětí trpí tím, že neumějí ovládat svoje emoční impulzy, že nerozumí sobě ani jiným, že se prožívají jako nesmyslné, zmatené či dokonce zbytečné bytosti, které nemají pro svoje okolí žádnou anebo velmi malou pozitivní hodnotu a význam.  Nevíme kolik dětí v důsledku selhání dospělých zejména v raném vztahu volí násilná řešení svých intrapsychických konfliktů, a namísto jejich symbolizace je rizikově odehrává na úkor vlastního těla či zdraví či životů jiných osob. Násilí, brutalita, šikanování, sebepoškozování, sexuální vydírání a zneužívání či závislost na „hraní“ či psychoaktivních látkách jsou však jevy, které pedagogové, vychovatelé zaznamenávají v dětských kolektivech čím dál častěji.

Když se s „případy“ delikventního či násilného či jinak rizikového chování setkáváme individuálně a terapeuticky, v životě těchto malých „pachatelů“ nacházíme někdy jasné znaky, jindy stopy absence a narušení vztahu s jednou či více osobami, které hráli anebo měli v životě  ohroženého dítěte hrát podstatnou, tzn. nezastupitelnou roli. V příbězích malých násilníků, “útěkářů” či záškoláků, a samozřejmě i dospělých pachatelů násilné kriminální činnosti, můžeme najít jednu, ale zpravidla spíš řadu, a někdy řetězec událostí, které jim šanci na smysluplný a bezpečný vztah nadlouho odebraly. Pokud pátráme v jejich životních příbězích s otevřenou myslí a otevřenými city, to znamená, pokud jsme připraveni „kontejnovat“ jejich strach, úzkost, či nekonečný smutek, dozvíme se o jejich skutečných zklamáních a bolestech nad nikdy nenaplněnými touhami po skutečném milujícím vztahu. O bolestech o kterých většina z těchto dětí vědomě nic neví, ale o to více je cítí a o to více se cítí znehodnoceni a nepochopeni.

Prožitek ztráty milované osoby, který může být třeba i dočasný ale opakovaný, stejně tak jako prožitek odmítnutí či trvalého  nezájmu ze strany těch, od kterých dítě přirozeně a instinktivně očekává nejvíc, a od těch, na kterých je od doby svého početí závislé, je jedním z nejvíce bolestivých a traumatických prožitků lidské existence. Trauma z odmítnutí či nezájmu, což je zřejmě to samé, je spojeno s emocemi, které dítě anebo mladý člověk nedokáže regulovat ani ovládat. Úzkost ze ztráty osoby, na které je závislé, separační úzkost, stejně tak jako úzkost z ohrožení existence v důsledku selhání péče a ochrany ve vztahu, je natolik intenzivní a mocná, že může traumatizovaného jedince zcela zahltit a ovládnout. Děje se tak zejména tehdy když dítě nemá k dispozici bezpečný vztah, ve kterém by byly jeho negativní emoce zmírňovány a kontejnovány. Dítěti vystavenému opakovaným a nekontrolovaným prožitkům ohrožení vlastní anebo ztráty tělesné a duševní integrity a identity, pak nezůstává často nic jiného, než v zájmu svého přežití reagovat na tyto pocity tím, že je projikuje, tedy přenese na jiné osoby. Děje se tak prostřednictvím násilného aktu, který směřuje nejen na skutečného či domnělého původce ohrožení (traumatu), ale na kohokoli kdo se nachází v jeho dostupnosti.

Zbavování se prožitku existencionálního ohrožení například v situaci, kdy dítěti, dospívajícímu či dospělému hrozí ztráta blízké osoby a vztahu, může probíhat prostřednictvím znehodnocení anebo dokonce zničení dané osoby, či domnělého původce ohrožení. Není proto náhodou, že k násilnému chování dochází nejčastěji ve vztahu, ve vztahu, který se v určitém momentu stane zdrojem veškerého ohrožení a ztráty kontroly nad svojí identitou a emocemi. Nevědomým cílem násilného chování proti blízké osobě není zničení vztahu, ale právě naopak její připoutání a eliminace vzdálenosti a rozdílů mezi nimi, tedy splynutí, ve kterém už nikdy a nikde nebude hrozit žádná existenční nejistota a trauma.

 

Závěry

Násilné chování u dětí a dospělých má mnoho podob a motivů, než „jen“ projekce (nementalizované) zkušenosti traumatu v důsledku opakované ztráty či narušení blízkého vztahu. Mimo tzv. afektivního násilí, které je vyvoláno blízkostí objektu (ohrožující osoby) a je doprovázeno silným emočním prožitkem, rozeznáváme také tzv. predatorní, nebo psychopatické násilí, které není doprovázeno afektem a nemá obrannou funkci, tj. nemá za cíl ochránit jedince před hrozbou zničení.  V určitém smyslu však můžeme oba typy násilí chápat jako odehrání (vyjádření) emoční zkušenosti (prožitku), která z různých důvodů nemohla být mentalizovaná, tedy zpracovaná na symbolické, myšlenkové a pocitové úrovni. V praxi to znamená, že čím více násilně a rizikově se dítě či dospívající směrem k sobě a k jiným osobám chová, tím intenzivnější a méně mentalizované (symbolizované) je jeho negativní emoční prožitek. Jinými slovy, čím hůře se dítě chová, tím méně bylo propracováno a porozuměno jeho traumatům.

Z uvedeného plyne i závěr, že maladaptivně, a rizikově se chovající děti a dospívající víc než restrikci a vnější regulaci, potřebují najít a zažít funkční vztah. Vztah, ve kterém by se dostatečně dlouho a autenticky mohli cítit jako cítící, myslící bytosti, kluci, holky, jejichž pocity, myšlenky, potřeby a bolest mají význam a smysl. Ten smysl se však dá rozpoznat a pojmenovat jenom za předpokladu, že budeme ochotni a schopni jejich bolesti sdílet a kontejnovat třeba v terapeutickém vztahu. K tomu vám přeju hodně vnitřní pohody.

Předneseno na konferenci na Mezinárodní konferenci k ústavní a ochranné výchově Respekt k dítěti, kterou pořádalo MŠMT ve dnech 23.-25.6.2010 v  Praze